Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. Dávné tajemství

25. 12. 2012

Vážení čtenáři,

nejsem jeden z autorů, který by vydíral své čtenáře tím, že pokud nebudou komentáře, nebudou ani další kapitoly. Nicméně mrzí mě, že nijak nekomentujete mou práci. Tato kapitola má 12 stran ve wordu velikostí písma 12 a je tedy 4x větší, než kapitola předchozí. Pracoval jsem na tom přes 6 hodin a opravdu by mě potěšily komentáře, připomínky apod.

Samozřejmě i pokud žádné nebudou, tak budu v povídce pokračovat dále, ale třeba mi komentáře také přidají větší chuť do psaní a kapitoly budou přibývat rychleji...


 

17. Dávné tajemství

 

 

   „Braň se!“ křikl temný princ a prudce máchl mečem otupeným pomocí magie.

   Eleanor věděla, že útok je velice rychlý, ale přesto ho vnímala, jako kdyby proti ní bojoval člověk. Uskočila a pokusila se bodnout. Neúspěšně!

   Její učitel se pomocí otočky ráně vyhnul, udělal krok vpřed a znovu se pokusil Eleanor zasadit „smrtící“ ránu.

   Opět ustoupila o krok zpět a chystala se zaútočit na hlavu pomocí rány shora.

   Nejenže to nevyšlo. Ale také ucítila prudkou bolest na rukách a pochopila. Helzvog, syn vládce bohů ji přelstil; nedal jí jinou možnost, než k výpadu na hlavu a tím ji dokázal snadno porazit. Věděla, že je to past, ale už ji nebavilo stále uskakovat a vyhýbat se jeho ránám, aniž by se sama zmohla na nějaký protiútok.

   „Velmi dobré, má drahá,“ uslyšela za sebou hlas Gûntery.

   Otočila se a pohlédla do tmavých očí svrženého vládce bohů. Neukláněla se, ani ho neoslovovala „můj pane“.

   Samotný Gûntera ji po její „proměně“ vyzval, aby tak nečinila.

   „Stvořil jsem tě, Eleanor!“ prohlásil tehdy, „stejně jako jsem stvořil své syny a dcery, když jsem byl ještě bohem! Nyní i ty jsi má dcera!“

   Dlouhé hodiny ji vyprávěl o válce se svými poddanými před dávnými časy… Jak je on a jeho rodina rozhněvali, když se na ně provalilo, že na svět vypustili lidi, elfy, trpaslíky a všechna další živá stvoření. Vyprávěl ji o zradě své dcery, která jej pomohla svrhnout. A také se zmínil o své další dceři, Sindri. Novopečená velitelka netušila, co se s ní stalo. Usoudila, že až vládce uzná za vhodné, sám jí to řekne. Nenaléhala na něj, ačkoliv ji by to bylo moc zajímalo.

   „Co tě sem přivádí, otče?“ Zeptal se Helzvog.

   „Vlastně hned několik věcí…,“ řekl tajemně, „pojďte za mnou!“

   Šli asi čtvrt míle, než narazili na nevelkou kruhovou budovu. Eleanor napadlo, že by to mohla být svatyně, kde se modlí k bohům… kdyby ovšem temní elfové nějaké bohy měli!

   Budova byla z černého mramoru. Velká pouze několik stop. Nebyly zde dveře, ale prázdné místo, po jehož stranách plápolaly zelené ohně. Když vcházeli do jediné místnosti, která ve svatyni byla, museli se sehnout, neboť průchod byl příliš nízký, aby jím mohli vzpřímeně projít.

   Když vešli dovnitř, jako první ji padl zrak na jakési neurčité úlomky, ležící porůznu na kamenné podlaze. V první chvíli nepoznala, co to vlastně je, ale pak jí to došlo:

   Prasklá skořápka dračího vejce! Vejce ukradené z Teirmu se nejspíš vylíhlo! Podívala se na svého „otce“ a vyčetla v jeho očích pravdu.

   „Kdo…“

   „Kdo je jezdcem, chtěla ses zeptat?“ řekl Gûntera, aniž by se na ni podíval, „zatím nikdo…“

   Eleanor se ani nestihla zeptat, jak je to možné. Malý drak kňučící někde ve tmě upoutal její pozornost.

   „S vejcem jsme byli v kontaktu jen my tři, Morgothal a Urûr, který jej převážel z Alagaësie!“ oznámil pán temnot. „Já tím vyvoleným nejsem a vaši bratři jsou nyní v Teirmu, aby s tamním lordem vyjednali spolupráci.“

   Helzvog opatrně natáhl k dráčeti ruku a čekal, zda se něco stane… Nic!

   O půl minuty později tak učinila i Eleanor. Dráček vydal neurčitý zvuk a pohnul se směrem k ní. Stále držela ruku nataženou a čekala. Tmavě šedé stvoření si stouplo před ní a upřelo na ni své zvláštní oči v barvě kamene. Celý svět, jakoby se s ní zatočil a ona pochopila, co musí v následující chvíli udělat. Pomalu spouštěla ruku, až se zlehka dotkla šupinaté hlavičky mláděte. Vzápětí ucítila pálivou bolest, která však o sekundu později beze stopy zmizela. A když obrátila dlaň vzhůru, třpytilo se jí na ní gedwëy ignasia, znamení Dračích jezdců.   

   Gûntera stojící za ní se usmál, „přesně, jak jsem předpokládal.“

   „Ty jsi věděl, že jsem to já?“ zeptal se?

   „Nebyl jsem si jist…,“ odvětil. Tónem hlasu však naznačil, že už se o tom nehodlá dál bavit.

   Celých pár hodin se všichni nemohli nabažit mladého dráčka. Vlastně dračice. S tímto překvapivým objevem přišel Helzvog, který by jindy stejně jako jeho otec dokázal zůstat chladný, avšak nikoli teď, v přítomnosti novorozeného šedého pokladu.

   Nakonec však samotný vládce temnot nařídil, že všichni musí informovat Urûra a Morgothala, aby se dohodli na dalším postupu. Ačkoli Eleanor si přála zůstat se svou dračicí, král bohů byl nekompromisní a trval na tom, že všechny jeho děti musí být na tak důležité poradě přítomny.

   „Nic si z toho nedělej,“ pošeptal ji Helzvog, když spolu s ním naplněna hrdostí kráčela pár kroků za pánem Černé říše, z něhož sálala moc a neúprosná tvrdost, „od doby, kdy nás Kílf a poté i Sindri zradily, otec trvá na tom, aby mezi námi byly pevné rodinné vztahy…“

   Při těch slovech ji zahřálo u srdce. Ačkoli Gûnteru oslovovala „otče“, její bratři jí dosud nijak nedávali najevo, že by ji považovali za součást rodiny. Vlastně s Morgothalem se ještě ani nepotkala.

   „Sindri také zradila?“

   „Ano, bylo to hned…“

   Helzvog odpověď nestihnul dokončit, protože černý vládce, hlava jejich rodiny zpomalil.

   „Jak pokračuje tvůj výcvik magie, Eleanor?“ optal se.

   „Má sestra si vede velice působivě,“ odvětil její bratr.

   „Perfektní,“ usmál se na ni.

   Možná je krutý k ostatním, ale jeho rodina je pro něj vším… řekla si s vědomím, že ona do té rodiny patří a byla na to náležitě pyšná.

   Najednou zastavili před průhledně čistým jezírkem, ve kterém neplavala jediná ryba. A ntera začal pronášet nějaké zaklínadlo. Nejprve si Eleanor myslela, že se chystá pomocí vodního zrcadla spojit se svými syny. Avšak místo toho voda začala stoupat a utvářet se do tvarů dvou elfích postav. Zanedlouho poznala Urûra a dalšího temného elfa, zřejmě Morgothala.

   Všichni si uctivě vyměnili nepříliš formální pozdravy. Další z věcí, na nichž pán temnot trval.

   „Copak se ti stalo s vlasy,“ podivil se Helzvog, když uviděl svého staršího sourozence, který měl vlasy ostříhané na krátko, jak to nenosil žádný z temných elfů.

   Morgothal, nejstarší z temných princů se naštvaně zamračil, „přišel jsem o ně při… souboji“!

   Urûr se vedle něj šklebil a nijak se nesnažil zamaskovat, že on je toho příčinou.  

   „Ach tak. Jsem si jist, že ti tvůj bratr byl důstojným protivníkem,“ pousmál se jeho otec.

   Neodpověděl.

   „Náš starší bratříček se totiž velice rád sází,“ vysvětlil Helzvog Eleanor, která nechápala, o čem se její rodina baví.

   „Aha“.

   Oba její nepřítomní sourozenci byli mezitím seznámeni se situací.

   „V tom případě se hned navrátíme zpět, otče,“ prohlásil Morgothal.

   „Ano, to je nezbytné,“ prohlásil, „sbohem…“ rozloučil se, chvíli počkal, než se rozloučí jeho děti a poté ukončil spojení.

   „Musíme informovat lorda Ristharta,“ prohlásil Gûntera, „Helzvogu, Eleanor, byli byste tak laskaví a udělali to?“

   „Samozřejmě,“ ujistil ho jeho syn za oba a prastarý vládce bohů odešel.

   „Takže Sindri vás také zradila?“ navázala zvědavě, jakmile byl jejich otec z doslechu.

   „Přesněji řečeno, opustila nás, ačkoli my to považovali za zradu již tehdy,“ odpověděl tiše se stopou smutku v hlase. „Bylo to krátce po skončení války s elfy, kterou jsme prohráli. Na tu válku jsme se připravovali stovky let. Žen mezi námi bylo velice málo, a tedy mnoho z padlých bojovníků byli její děti, vnoučata, pravnoučata a tak dále! Skoro všichni ve válce zemřeli, ale otce to nezastavilo. Hned jak elfové odpluli do Alagaësie přesvědčeni, že jsme také mrtví, otec začal plánovat přípravy na další tažení. Sindri to rozčílilo a rozhodla se požádat elfího krále o odpuštění a azyl v jeho říši. On jí vyhověl!“

   „Takže vlastně… vlastně mnoho z temných elfů, kteří jsou zde, patří do naší rodiny? Chci říct, jsou to tví, Urûrovi, Morgothalovi nebo otcovi synové a dcery?“ ptala se šokovaně.

   „Ne!“ vyhrkl, „Otec zakázal, abychom měli děti, potom co Sindri odešla. Nechtěl, aby se minulost opakovala. Až donedávna doufal, že se naše sestra vrátí, ale před pár týdny nás zradila úplně.“

   „Jak to myslíš?“

   „Jsi naše sestra. Náš otec tě stvořil podobně, jako nás. Otevři svou mysl! Ale nesoustřeď se na nic blízkého. Mysli na někoho z rodiny“

   Udělala, jak jí řekl. Pomyslela na Morgothala. Najednou uviděla v hlavě obrovský přístav v Teirmu a vedle ní stál její bratr, Urûr.

   „Naše mladší sestra právě zkoumá rodinné pouto,“ slyšela ve své hlavě, jakoby to řekla ona sama.

   Potom si představila Helzvoga a viděla sama sebe, jak nehnutě stojí na kraji jezera.

   Něco jí napadlo. Zkusila to! Seděla u táborového ohně. Byla černá noc. Spolu s ní tam seděla nějaká žena, pár elfů, urgal a tři lidští muži. Dva z nich poznala. Byli to Eragon Stínovrah a jeho bratr, Murtagh. Podařilo se! Byla v hlavě své dosud nepoznané sestry, Sindri.  

   Najednou pocítila duševní tlak. Sindri zjistila její přítomnost a bránila se. Instinktivně se stáhla. Stále sice seděla u toho samého ohně, ale mysl, v níž našla momentálně útočiště, se zdála nějaká jiná. Vzápětí pochopila, k čemu došlo.

   I Kílf si brzy uvědomila její přítomnost. Sice později než Sindri, ale také zareagovala stejně a pokusila se jí vypudit ještě mnohem prudčeji, než její sestra.

   Eleanor se nakonec raději stáhla zpět do své hlavy.

   „Viděla jsem Sindri… a Kílf. Ony jsou…“ sdělovala urychleně své poznatky.

   „… Spolu. Já vím. Kílf nás zradila. Otec se nikdy ani neodvažoval doufat, že by mu někdy odpustila. Ale Sindri… stále doufal, že se jednou vrátí, jenže teď je s ní,“ řekl chladným hlasem.

   „Kílf? Odpustila otci? Jak to myslíš?“

   Nadechl se zvolna k odpovědi. Zřejmě to pro něj bylo těžké.

   „Promiň, nechtěla jsem…“

   „Ne, to nic. Máš právo to vědět. Otec vždy nebyl takový, jaký je teď. Když jsme byli ještě vyšší bytosti…“

   „Bohové?“ přerušila ho.

   „Ano, tak nám někteří říkávali. I my jsme to o sobě tvrdili, ale nebyla to pravda. Byli jsme prostě jen jiní, odlišní, než jiné rasy. Nikdo nám nemohl ublížit, ale ani my jsme nesměli vztáhnout ruku na jiné rasy, i když na sebe vzájemně ano. V té době byl náš otec bezcitný dokonce i k nám, ke své rodině. Mezi rebely, kteří proti nám bojovali, byli i naší přátelé a vzdálení příbuzní. Když je naše armáda zajala, Gûntera neprojevil ani špetku slitování. Chtěl je zabít, ale Kílf nesouhlasila. Osvobodila je z vězení a pomohla jim utéct. Otec se rozzuřil a nechal ji na několik dní v žaláři. A když se povstalci dostali až ke zdem našeho paláce, Kílf jim nakonec pomohla a otevřela brány. Kvůli ní jsme prohráli válku…“ pokračoval tím svým chladným hlasem. „Musela jsi je obě vyděsit. Se Sindri se nikdo z rodiny nespojil už víc jak tisíc let a s Kílf od té doby nikdy, pokud je mi známo… Navíc tě neznají! Mysleli si, že jsme mrtví a najednou rodinného spojení využije někdo, o kom v životě neslyšeli, a přesto musí být jejich sourozenec, aby jim mohl vstoupit do mysli.“

   Eleanor nevěděla, co by na to řekla. Nikdy neměla rodinu. Vyrůstala jako sirotek na ulici a živila se krádežemi či žebráním. Gûntera ji dal lásku a rodinu, jakou nikdy dříve nepoznala. Připadalo ji nesmírně kruté, jak Sindri a Kílf svého otce zradily a zavrhly. Jak se zřekly své rodiny…

   „Měli bychom kontaktovat Ristharta, chceš si to zkusit?“ zeptal se Helzvog.

   „Jak?“

   „Otevři svou mysl. Každý pohyb listí, každý krok živé bytosti, všechny maličké vlny v jezeře potřebují ke svému vzniku energii. Přidej se do rytmu těch pohybů a pak je zastav. Seber jim energii, kterou k tomu potřebují a využij ji, abys vytvořila z vody postavu,“ naváděl ji, „pusť mě do své mysli! Provedu skrz tebe kouzlo.“

   Zaposlouchala se. Zařadila se do rytmu pohybů okolo ní a potom sebrala energii přesně, jak jí její bratr řekl. Čas jakoby se zastavil. Neslyšela šum listí, tekoucí vodu, vlastně ani necítila vítr. V tom na její mysl jemně zatlačila jiná. Helzvog. Pustila ho do své hlavy a začala říkat slova ve starověkém jazyce, která ani nebyla její. Z vody se začala tvořit postava v lidské velikosti.

   „Zdravím princi Helzvogu,“ promluvil Caren Risthart, vládce Teirmu.

   „Buď zdráv…“ přivítal ho temný princ neupřímným úsměvem, „dovol, abych ti představil svou sestru, princeznu Eleanor, která povede naši armádu proti Alagaësii z jihu.“

   „Těší mě, má paní,“ usmál se na ni, „nezmínil jste se, princi, že máte sestru, navíc tak přenádhernou!“

   Eleanor se chtěla usmát a poděkovat, když si vzpomněla na nejdůležitější radu, kterou ji Gûntera od její proměny stále opakoval: Nikdy, za žádných okolností neprojevuj před cizími lidmi své emoce! To je vyhrazeno pouze rodině!

   „Slyšel jsem dobře, že povedete armádu vy, princezno? A navíc z jihu? Nemyslím, že žena je vhodná, pro tento…“

   „Jsem víc, než hodna toho, abych vedla svůj lid!“ sdělila mu chladně, „není člověka, jenž by se mi mohl postavit!“

   „Ano, došlo ke změně plánu. Naše armáda se vylodí na jihu a napadne Surdu!“ doplnil ji Helzvog.

   Ačkoli byla i sama Eleanor překvapená, nedala to na sobě znát. Předstírala, že ví, o čem její bratr mluví.

   „To jste se mnou neprobrali! Navíc část vaší armády je již zde, v Teirmu!“ rozčílil se mladý lord.

   Temná princezna ucítila na své mysli jemný tlak, ve kterém poznala svého bratra. Mluv ty, myslí si, že mu lžeme, a že ty nejsi opravdu má sestra. Dělej, jak tě učil otec!

   „Naši bratři, člověče,“ pronesla s mírným pohrdáním název svého bývalého druhu, „právě odplouvají pryč z Teirmu zpět do našeho rodinného paláce!“

   „Ale to nejde! Přesun od nás do Surdy bude trvat týdny, nehledě na to, že vás můžou na pobřeží spatřit hlídky Království!“ protestoval.

   „Ve skutečnosti měsíce! Můj pane,“ řekla s důrazem na poslední dvě slova, aby mu připomněla nevhodnost jeho jednání s ní jakožto s princeznou.

   Bylo vidět, že si uvědomil své chování. „Smím vědět, proč, vaše výsosti?“

   Netušila, co má odpovědět. Na sobě nedala nic znát, ale Helzvog to poznal a vstoupil jí do mysli. Objevila se důležitá věc, která si vyžádá pozornost mé rodiny na několik měsíců!

   Zopakovala bratrova slova.

   „Ale co mám říct královně Nasuadě,“ zeptal se, „již teď mě podezírá!“

   „Jsem si jistá, že tak obratný diplomat jako vy, lorde Ristharte, ji dokáže přesvědčit o svých poctivých úmyslech!“

   „Co se týče měst Narda a Kuasta, já a má rodina máme plnou důvěru v to, že vaše speciálně vycvičená armáda se jich dokáže zmocnit!“ prohlásil Helzvog.

   „Ale….“ pokusil se namítat lidský vládce.

   Eleanor ukončila spojení.

   „Co jsi myslel tou speciální armádou?“

   „Otec mladého lorda cvičil již přes dvacet let armádu, která se měla postavit na odpor Galbatorixovi. Každý muž prošel desetiletým výcvikem v zacházení se zbraněmi a dalších věcech. Pokud se nemýlím, ta armáda má teď přes tři tisíce mužů s tím nejlepším výcvikem.“ Sdělil ji starší bratr.

   „To je velké vojsko! A pokud mají takový výcvik, pak není žádné město v Království ani Surdě, které by se jim mohlo postavit! Nasuadě bude trvat mnoho týdnů, než shromáždí takovou brannou sílu!“

   „Přesně tak!“

   „Jenže mezi Nardou a Teirmem jsou urgalové, stále není jasné, že Risthart zvítězí!“ namítla.

   „Nepotřebujeme, aby zvítězil. Stačí, aby ta města byla oslabená nebo pod velením nás či naších spojenců natolik, aby nebyli jejich obyvatelé schopni postavit lodě a napadnout nás na moři!“ poučil ji temný princ a pokračoval, když viděl, jak se nadechuje k další otázce. „Na moři nás naše síla ani zbystřené smysly neochrání. Nepřítel nás dokáže zničit ze vzdálenosti sto stop!“

   „Lord Risthart je tedy pro nás důležitý, ale ne tak, jak si myslí,“ pochopila

   „Správně, sestřičko…“

   O půl hodiny později byla Eleanor se svým bratrem-učitelem v pracovně toho nejlepšího kováře celé Černé zemi.

   „Co si budeš přát, princi Helzvogu?“

   „Vypadám snad, že bych potřeboval meč?“ vyjel na něj temný velitel. Podle Eleanor zbytečně…

   „Omlouvám se. Co si budete přát, vaše výsosti?“ obrátil se na princeznu a hluboce se uklonil.

   „Meč, samozřejmě.“

   „Jistě, má paní, ale jaké barvy?“

   Zamyslela se. Zatím viděla pouze meč Helzvoga, který měl tmavý žlutohnědý meč. Ale vzpomněla si na Eragona Stínovraha, když ho viděla v bitvě o Dras-Leonu, jeho meč zářil modrou barvou, stejně jako měla jeho dračice Safira. A jeho bratr, Murtagh měl taktéž barvu svého draka. Možná by měla i ona mít meč v barvě své dračice. Jenže já nejsem Dračí jezdec, který slouží Království, přemítala.

   Najednou si uvědomila, že na ni kovář i její bratr upírají svůj pohled. Vybavila si čerstvě vylíhnutého dráčka-partnerku její duše a vzpomněla si na její velké šedé oči. Pak si představila tmavošedý až černý lesk jejich šupin a rázem se rozhodla:

   „Tmavě šedý!“ oznámila.

   Helzvog byl očividně jejím rozhodnutím potěšen.

   „Zajímavý výběr, princezno Eleanor, nikoli však překvapivý.“ řekl kovář hlasem starého moudrého muže, „víte, jak se naše meče vyrábí?“

   „Netuším.“

   Temný elf se nadechl k odpovědi.

   Avšak princ Černé říše ho přerušil: „Princezně rodiny Sübtam to řeknu sám. Ty kovej meč. A dej si záležet!“ poručil.

   „Nevím pro jaký styl boje, můj pane,“ namítal kovář.

   Ucítila otevření kovářovy mysli, když do ní někdo jiný začal přesouvat své vzpomínky…

   „Tohle je souboj, který se odehrál nedávno. Teď se dej do práce!“ sdělil někdo vzadu chladným hlasem nepřipouštějícím odpor.

   Eleanor se otočila: „Otče, co tě sem přivádí?“

   Zvykla jsem si mu tak říkat docela rychle, pomyslela si.

   „Vlastně jsem se přišel podívat, jak jsi pokročila v umění magie, mé dítě…“

   Ucítila, jak se Helzvog zamračil. Asi se mu příliš nezamlouvalo, že ho král temnot kontroluje.

   „Právě budeme mít lekci v šermu,“ oznámil svému otci.

   „Výborně, rád shlédnu další z vašich úchvatných soubojů,“ zaradoval se a vykročil vstříc centru města, směrem k cvičišti.

   Sourozenci se na sebe podívali a současně následovali svého o pekelně dlouhou generaci staršího předka.

   „Co to znamená rodina Sübtam?“ podívala se na své příbuzné.

   Muži na sebe pohlédli. Helzvog odvrátil oči a mlčky šel dál.

   Pochopila, že se dotkla citlivého tématu.

   „Omlouvám se, já…“

   „To nic, dcero,“ promluvil Gûntera, „Sübtam je jedno ze zvláštních slov starověkého jazyka, které má mnoho významů. Může to znamenat opuštěn, zrazen, svržen, ale také trápení a žal. V našem případě jsem tak rodinu pojmenoval po tom, co jsme byli zrazeni Kílf. Dá se to přeložit, jako zradou svrženi nebo poraženi.“

   „Aha,“ nenapadlo ji říci nic jiného.

   „V našem případě používáme tohle slovo, jen když chceme někomu naznačit, že se plete do záležitosti rodiny,“ doplnil ho jeho syn.

   „Co má společného kov s rodinnými věcmi?“ nechápala dřívější Helzvogův vztek vůči kováři.

   „Především to, že byl použit proti nám. Je to kov velice účinný, elfové mu říkají zářocel, rebelové a Kílf ho použili ke zničení našeho paláce. Mnoho jeho kusů se našlo i ve světě smrtelníků a je to nejlepší kov, jaký lze sehnat.“ Vysvětloval jí otec trpělivě.

   Došli ke cvičišti. Již tam jedna dvojice bojovala, ale když spatřili královskou rodinu, uklonili se a uvolnili místo pro ně.

   „Musíš se soustředit. Sleduj protivníkovy pohyby a přizpůsob se jeho rytmu,“ poučoval ji Gûntera, „stále zrychluj a zrychluj. A pak udělej nečekaný výpad!“

   Helzvog potichu zuřivě zavrčel.

   „Ach omlouvám se,“ zalitoval vládce Černé říše, „tvůj bratr ti to jistě už dávno vysvětlil, stále zapomínám, že už není dítě…“

   „Už dvanáct tisíc let, otče,“ připomněl mu, „mohl by sis zvyknout…“ 

    Výpad, sek shora, úskok, otočka, další útok na hlavu…

   A kruci, pomyslela si, když si uvědomila, že jí bratr opět přelstil.

   Bylo to už několik dní, co vlastnila Furfector, Zabijáka. Opět měla jeden ze svých tréningů v boji, když znova a znova udělala tutéž chybu, že zaútočila shora a nechala tím celé své tělo nekryté, a temný princ jí opět chtěl zasáhnout do rukou.

   Jenže to nehodlala připustit! Sledovala je Vandill, její pár dní stará a sotva mluvící dračice. Toužila ji ukázat, že ona, její jezdkyně ji dokáže ochránit před každým!

   Neměla dost času, aby meč stáhla zpět ke svému tělu a bránila se. Tak Furfector upustila a hmátla po Helzvogových rukách. Byli u sebe tak blízko, že si z ničeho nic vzpomněla na legendu o posledním boji mezi Vraelem a Galbatorixem a na způsob, pomocí kterého tyran porazil vůdce jezdců.

   Zaútočila protivníkovi pěstí na obličej a přesně, jak předpokládala, její útok vykryl! Její noha však téměř současně švihla vzhůru a kolenem se trefila bratrovi přímo do rozkroku a to se vší svou mocnou elfí silou. Zaznamenala, že v důsledku bolesti se už černý princ tolik nesoustředí na útok a nedrží meč tak pevně. Rychle, než se stačil vzpamatovat, mu vytrhla zbraň z rukou a vítězoslavně mu ji přiložila ke krku.

   Za sebou uslyšela pobavený smích a posléze i tleskot. Elegantně se otočila a podívala se na přítomné. Sledovala je snad půlka města a mnozí se tvářili vyděšeně, že kdysi slabá, obyčejná lidská žena teď dokázala porazit syna jejich krále.

   V davu ji okamžitě upoutaly dvě tváře. Ihned poznala své bratry. Morgothala, který se na ni usmíval a v rukou držel vyhraný váček zlata a Urûra, který už tak nadšený nebyl, neboť kvůli ní právě prohrál sázku…

   Opět se otočila ke klečícímu Helzvogovi.

   „Vzdávám se,“ zamumlal poníženě, když ho donutila říct tu větu, kterou ona musela opakovat celý týden…

   „Konečně se vidíme osobně, Eleanor,“ pousmál se Morgothal poté, co k ní přišel, „vsadil jsem si na tebe!“ oznámil jí a pyšně ukázal na vyhrané zlato.

   „Ráda tě poznávám,“ oplatila úsměv, „promiň Urûre.

   „Ve skutečnosti je to zlato jen nepodstatný přídavek k sázce,“ oznámil ji, „hlavní je, že teď bude muset celý den dělat sluhu pod mými rozkazy,“ pochlubil se. „Mimochodem, bratře, u támhletoho chlíva,“ ukázal na nedalekou slaměnou budovu, „jsem zahlédnul několik prasečích výkalů, byl bys tak laskav a uklidil to? Bez kouzel samozřejmě!“

   Elein si pomyslela, že se svými novými bratry se raději nikdy sázet nebude. Nijak netoužila skončit bez vlasů, dělat služku nebo ještě snad něco horšího…

   „Jak víš, že to opravdu uklidí bez magie?“ nechápala.

   „Přísaha ve starověkém jazyce,“ sdělil, jakoby to snad mělo být jasné každému, „vidím, že jsi mi tady z bratra udělala ženu…“

   „Cože? Ach, jo, to? No asi ano…“

   Helzvog zakňučel bolestí.

   „Co bys řekla na menší cvičný souboj?“ navrhnul Morgothal.

   „Pří…jdeš   o…“ sděloval mu bolestivým hlasem právě poražený bratr a mezi každou hláskou měl značnou časovou mezeru…

   Eleanor dále neposlouchala. Tak nějak netoužila zjistit, o které části těla většinu svých příbuzných připraví.

   „Vlastně proč ne,“ odpověděla s úsměvem a uchopila Furfector.

   Její nejstarší bratr vytasil svůj meč z pouzdra, které měl připevněné na zádech. Meč byl rovný a menší, než měli ostatní temní elfové. Jeho barva byla veprostřed černá a na kraji ostří ohnivě oranžová. Všimla si, že v pouzdře má ještě jeden stejný.

   „Normálně používám dva meče,“ vysvětlil jí, když si všiml, co upoutalo její pozornost, „avšak s tebou budu používat jen jeden.“

   „Nechci, abys mě šetřil!“ zamítla jeho návrh, „vezmi si oba!“

   „Dobrá, když myslíš,“ vytáhl i druhý meč.

   Princezna zkontrolovala, jestli je její meč stále otupen. Byl. Morgothal mezitím na své meče použil kouzlo, aby nemohl nikomu ublížit.

   Zaútočila. Pokusila se o sek z boku, avšak ohnivý meč ji zabránil úder dokončit a druhým mečem se ji bratr pokusil bodnout do břicha. Jen tak tak ránu odrazila. Zkusila bodnout. Zase neúspěšně a princ temnot znovu zároveň s obranou zaútočil.

   Je to nemožné, říkala si o několik minut později, kdy už vyzkoušela úplně všechno. Silné údery, rychlé útoky, body, seky, dokonce se pokusila bojovat i pěstí, ale nic nefungovalo. Protivníkovy meče byly snad všude a ona už začínala být unavená, zatímco Morgothal se ještě ani nezadýchal.

   Černý bojovník přešel do protiútoku. Jeho údery byly rychlé a silné. Eleanor stěží zvládala odrážet útoky, až ji nakonec jeden odzbrojil a ona byla nucena pronést znovu tu nenáviděnou větu.

   „Vzdávám se.“

   „Dá se vůbec proti dvěma mečům bojovat?“ zeptala se.

   „Samozřejmě,“ ujistil ji.

   „Jak?“

   „Můžeš mě bodnout do zad, když se nebudu dívat, zavolat si posilu nebo použít magii.“

   „Takže je nemožné zvítězit v čestném souboji,“ prohlásila.

   „Téměř,“ přitakal, „zatím mě nikdo s jedním mečem neporazil.“

   „Je to účinný způsob boje,“ uznala princezna.

   „Jednou tě ho naučím,“ slíbil ji starší bratr, „je to náročné,“ dodal.

   O půl hodiny později stála celá rodina včetně dračice Vandill ve Tmavé síni.

   „Měli bychom náš plán uspíšit, otče.“ navrhl Morgothal.

   „Ne!“ zamítnul rázně Gûntera, „dokud nebude Vandill chrlit oheň, nesmíme dát o sobě vědět.“

   „A co, kdyby oheň chrlila už za pár dní?“ zeptal se jeho nejstarší syn.

   „O tom mi povídala Trianna!“ vložila se černá princezna do rozhovoru, „Galbatorix použil na Trna kouzlo, aby stárnul rychleji. Ačkoli byl velký, tak v duši byl vlastně stále mládě!“

   „To o čem mluvíš, je kruté manipulování s dračím vývojem, kdy drakovo tělo stárne rychleji, než jeho duše!“ poučil ji bratr, „já navrhuji, abychom na pár dní uspíšili stárnutí nejen těla, ale i duše. Během týdne zestárne o několik měsíců, a jakmile bude schopna chrlit oheň, kouzlo se samo přeruší.“

   „Navíc Vandill jinak nebude nikdy schopna čelit těm dvěma starším drakům, Safiře a Trnovi,“ dodal Urûr, „každičká síla navíc je pro ni důležitá!“

   „TAK DOST!“ zahřměl vládce bohů děsivě, „Eleanor, rozhodnutí je na tobě!“

   Morgothal se nadechl a chtěl něco říci.

   „TICHO! Dokud se vaše sestra nerozhodne, nikdo nepromluví!“

   Podívala se na Vandill. Upírala na ni své šedé velké oči. Potom zamávala křídly, otevřela tlamičku a předstírala, že chrlí oheň. Poznala, co si dračice přeje.

   „Dobrá, provedeme to kouzlo,“ rozhodla.

   Bylo pravé poledne, pro temné elfy půlnoc, když se Eleanor trhnutím probrala ze spánku. Přemítala, co ji asi tak mohlo probudit.

   Se svými elfími smysly nepocítila nic neznámého, dokud na její mysl někdo nezaútočil. Trhnutím se uzavřela do sebe a zmohla se na obranu. Mysl ji připadala povědomá, a pak si vzpomněla. V dotyčném vědomí už jednou byla. Útočníkem byla její dosud nepoznaná sestra, Kílf, zrádkyně její rodiny. Po chvíli zjistila, že se do myšlenkového boje připojil někdo další, nemusela si to ani ověřovat a věděla, že se jedná o Sindri.

   Otče! Vykřikla v duchu co nejhlasitěji.

   Cítila, jak přes její sestry přicházejí další lidé, kteří během několika vteřin prolomili její obranu.

   Eleanor, princezna temnot se soustředila na ukrytí pouze jediného a nejdůležitějšího tajemství, které měla. Vandill a vše, co s ní souviselo, ukryla v hlubokém bludišti svých myšlenek a přestala ty vzpomínky chránit v naději, že si jich útočníci nevšimnou.

   A zanedlouho už její tělo nebylo její…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super

(Dorota, 7. 1. 2017 13:07)

když jsem to našla málem jsem lítala radostí doufám že poteší super supe

Kočkodlak

(Solembum, 22. 11. 2014 15:00)

Skvělá povídka, ale přidej víc kočkodlaků

Pro Argetlama

(Lucka Murtagh, 27. 12. 2012 20:37)

Sama znám to, co popisuješ - náhlá inspirace, kterou vsuneš do původních plánů, anebo něco, co se Ti samovolně rozjede mezi rukama a najednou zíráš, kolik toho je. :-)
Absence korektury v závěru mi, přiznám se, unikla. Spíše mě to rozrušilo a navnadilo na další dějství. Kdy bude? Doufám brzo. :-)

Re: Pro Argetlama

(Kraken, 27. 12. 2012 22:58)

To je tím, že Argetlam se stále zlepšuje, takže mé korektury se zpravidla týkají již jen jemných detailů - výběru vhodnějších synonym, příhodnějších sloves, konkrétněji vyznívajícího slovosledu, upřesnění významu vět, aby byl jednoznačnější apod. Prostě se nám tu rodí talentovaný mladý spisovatel. (:-))

Re: Re: Pro Argetlama

(mája, 31. 12. 2013 18:15)

no obdivuji vás oba dva :) jste úžasní :) Argetlama obdivuji za to, co všechno dokáže vymyslet a tebe za to jak tomu dodáváš takovou eragonovskou duši, je to fakt hodně čtivé :)

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 3. 1. 2013 16:27)

Lukasi neřeknu nic, protože se to může změnit a nechci sem dávat informace, které za pár měsíců nemusí být platné...

18. kapitolu jdu právě přidat...

pro argetlama

(Lukas, 3. 1. 2013 7:22)

A nechěl bys mě trošku navnadit o čem ta tvoje sága bude ? :)
Mimochodem jak to vypadá s 18. kapitolou ? :):)

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 2. 1. 2013 11:56)

Ahoj Lukasi. Moc díky za pochvalný komentář. Myslím, že na génia, jako je Paolini mám sice daleko, ale určitě bych rád chtěl jednou vydat svou fantasy ságu, která mi trčí v hlavě už pár měsíců...

Pro Argetlama

(Lukas, 2. 1. 2013 8:56)

Ahoj Argetlame. Píšeš velice hezky a mám opravdu pocit jako by to psal sám Chris. Tvůj blog jsme doslova zhltl za jedno dopoledne a nemůžu se dočkat dalšího pokračování. Snad ti zůstane taková chuť do psaní až do konce tvého pokračování. A myšlenka s temnými elfy se mi moc líbí.

Měj se

Re

(vita, 28. 12. 2012 14:12)

Kapitola se mi moc moc moc líbí a těšim se moc na další

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 28. 12. 2012 0:57)

Další kapitulu chci začít psát už zítra (vlastně zítra je už dnes :D)...

Jiří, děkuji. Pochvalné komentáře vždy potěší :)

Re

(Jiří Hruška, 27. 12. 2012 20:18)

kdy bude hotová 18 kapitola fakt velmi dobře začínáš svojí kariéru a mavíc to máš propracované

...

( :) , 27. 12. 2012 17:16)

Super, moc se ti to povedlo!

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 26. 12. 2012 22:18)

Lucko přiznám se, neplánoval!
V hlavě jsem mám dopředu dost kapitol, ale zrovna ta 17. mě napadla po dopsání 16.
Říkal jsem si, no téda to bude mít více, než 3 stránky, možná i 5.
Když jsem měl napsaných 6 stránek, tak jsem se divil, kde se to ve mně bere.
A nakonec z toho je 13 stran...

Poslední věc (útok na mysl Elein) jsem doplnil sám až po opravě Krakena (napadlo mě to). Nikdo jste nepoznali, že to neprošlo Krakenovýma rukama těch posledních několik málo odstavců? :)

Kapitola 17

(Lucka Murtagh, 26. 12. 2012 19:34)

Dlouhá kapitola, jež zavedla děj daleko, předaleko od původních směrů - přesto tuším, že tohle jsi plánoval delší dobu, ne? No, kampak se asi dostaneme v dalších částech...?
Mimochodem, to uklízení prasečího lejna, u toho jsem se smála, až jsem se za břicho popadala. :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA