Eragon - jedinečné pokračování

19. Problémy na obzoru

   Stál tam dlouhý stůl. Tam, uprostřed síně, ve které se nacházely sochy králů a královen Beorských hor. Stůl byl šedý – celý z kamene, ostatně jako většina věcí, které vyrobili trpaslíci. V čele stolu seděl Orik, král všech knurlan. Po stranách seděli jeho choť a náčelníci všech zbývajících jedenácti klanů. A na dalších místech ostatní vládcové. Fadawar – náčelník kočových kmenů, králové Orrin a Půltlapa, královna Arya, lord Risthart, Jörmundur, nar Garzhvog, Angela a další lidé a elfové, z nichž některé nikdy neviděla. A v protilehlém čele stolu naproti králi Orikovi seděla ona – královna s černou pletí, Nasuada – vládkyně Alagaësie.

   Nikdo na tváři neměl úsměv. Nasuada vypadala ztrhaně a zřejmě byla také zraněná. Podobně na tom byli i všichni ostatní přítomní. Nar Garzhvog se tvářil odhodlaně, jako vždy, ale v očích se mu zračila porážka. Trpaslíci měli zamračené tváře a občas ve svém jazyce něco pronesli. Jenom elfové vypadali jako obvykle - vznešeně a hrdě.

   V tom se ozvala hlasitá rána a z veřejí vyražené dveře zaduněly o chladnou, tvrdou podlahu. Za nimi stál muž a po jeho bocích další dva a jedna žena. Všichni drželi v rukou tasené meče Dračích jezdců, jeden z nich měl dokonce dva. Byli to elfové. Měli špičaté uši, černé vlasy a byli nádherní, jako každý jedinec jejich druhu. A potom, za hlasitého řevu, zaútočili!  

   Probudila se. Zpocená a vystrašená. V poslední době ji trápily noční můry velice často. Jednou velká bitva poblíž Ilirey, jindy bitva trpaslíků, a jednou se jí dokonce zdálo, že sama bojovala. Vtom se k ní zezadu přiblížil Caren Risthart a bodl ji mečem do zad.

   Ozvalo se zaklepání a uslyšela, jak někdo vstoupil do komnaty.

   „Vaše veličenstvo, přijel posel od vašeho vyslance v Teirmu. Žádá, abyste ho vy a zástupci ostatních ras vyslechli,“ sdělila ji služebná Farika.

   „Pomoz mi tedy obléci šaty.“

   Teprve za hodnou chvíli došla Nasuada do malé místnosti, do které ústilo několik chodeb pro sluhy a jedny dubové dveře z části obkládané železem. Byla to taková malá „pevnost“, která zřejmě sloužila v dávných dobách, jako úkryt pro důležité osobnosti v případě útoku. Vyslanci elfů, trpaslíků, urgalů, Surdy i Teirmu už tu čekali. S jejím příchodem povstali a poté si vyměnili pozdravy. Nato Nasuada usedla do čela stolu s vyslanci po bocích.

   „Má paní, ten posel…“ pošeptala ji do ucha služebná.

   „Ach ano,“ vzpomněla si na důvod, proč sem vlastně přišla, „ať vstoupí!“

   Do místnosti vešel mladý muž. Vlastně spíše ještě chlapec.

   „Vaše veličenstvo,“ uklonil se a přistoupil blíž. Do královniny ruky vložil dopis, jenž s sebou přinesl.

   Neprodleně jej otevřela. Pevným mužským rukopisem v něm stálo:

Vaše veličenstvo,

   „Trianna byla zavražděna,“ oznámila a samotnou ji překvapilo, jak věcně a nezúčastněně její slova zní, ačkoliv se ji zákeřná čarodějnice pokoušela zničit.

   Všichni přítomní se zatvářili šokovaně.

   „Zrádkyni Triannu převáželi dva elfové!“ připomenul jim Däthedr, který zastupoval svůj lid v Iliree, „co se stalo s nimi?“

   „Mrtví.“

   Nasuada uslyšela za sebou vystrašeně vypísknout nějakou služebnou. Elluada, vyslankyně krále Orrina si šokovaně přiložila ruku k ústům. Radowyn, zástupce Teirmu nepřirozeně zbledl. Trpaslík a urgal zakleli každý ve svém jazyce. Dokonce i elfský šlechtic vypadal tentokrát ustaraně.

   „Kdo mohl zabít elfy a schopnou čarodějnici současně,“ položila Elluada otázku, na kterou chtěli všichni znát odpověď.

   „Kde byli přepadeni, paní Temnolovkyně?“ 

   „Poblíž Teirmu,“ odpověděla Nasuada.

   „Můj lid to tedy nebyl,“ oznámil urgal, „v té oblasti nemáme žádné vesnice.“

   „Existuje mnoho vysvětlení,“ promluvil trpaslík Rüsgdur, „avšak nejpravděpodobnější je, že to byli lidé z Teirmu.“

   „No dovolte,“ ohradil se Radowyn, „že se ta hrozná nehoda stala poblíž našeho města, ještě neznamená, že v tom má prsty lord Risthart!“

   Däthedr si odkašlal: „aby dokázali zabít dva elfy, bylo by třeba alespoň třicet mužů,“ zapřemýšlel, „ne! Kdyby lord Risthart poslal tolik vojáků, věděli bychom o tom. Tu vraždu nespáchal žádný člověk.“

   „Kdo to tedy byl, mistře špičaté ucho?“ zeptal se trpaslík, zatímco si za pomocí prstů prohraboval vousy.

   „Jen jedna bytost, kromě draků, je natolik silná, aby dokázala přemoci dva elfy,“ stříbrovlasý šlechtic mluvil tiše a pomalu, „do Alagaësie se opět vrátil Stín!“   

   Vyslanci se po sobě podívali. Všichni měli v očích děs a hrůzu, neboť ještě měli v živé paměti Durzovy kruté činy a temnou magii.

   „To je nemožné,“ namítla Nasuada, ačkoliv si byla vědoma, že jiné vysvětlení neexistuje, „všichni čarodějové jsou pod kontrolou!“

   „Nemožné?“ zasmál se Däthedr , „před sto lety bylo nemožné, aby jeden Jezdec zničil ostatní a ještě nedávno bylo nemožné svrhnout Galbatorixe,“ připomněl jí, „vaše rasa má to slovo zjevně dost v oblibě.“

   Než však stačil cokoli dalšího říct, jednou z bočních chodeb do místnosti přispěchal zadýchaný sluha. Bylo vidět, že nějakou chvíli běžel, což mu jeho poněkud objemnější břicho zrovna neusnadňovalo.

   „Vaše veličenstvo, právě dorazila neočekávaně sestra lorda Ristharta – lady Calla a žádá vás o okamžitou audienci. Prý je to velice naléhavé!“

   „Vážení, obávám se, že za těchto okolností musím dnešní jednání přerušit,“ omluvila se Nasuada, „byla bych ráda, kdybychom se sešli zítra ve stejnou dobu.“ řekla a povstala. Ostatní ji následovali a s úklonami odcházeli z komnaty.

   „Lady Calla žádala, jestli by se audience mohl účastnit také zástupce královny Aryi,“ vzpomněl si posel.

   „Lorde Däthedře,“ zastavila odcházejícího elfa, „připojil byste se laskavě ke mně a lady Calle na oběd?“

   Elf pátral v paměti. Zjevně si nemohl vzpomenout, kdo ta zmíněná dáma vlastně je. „Bude mi potěšením, královno, řekl nakonec.“

   „Výborně.“ usmála se a odešla z místnosti. Její služka spěchala za ní.

   „Fariko?“

   „Přejete si, má paní?“

   „Jdi do kuchyně a vyřiď mistru Daechovi, že dnes budu mít na oběd dva hosty! Ať je vše řádně připraveno.“

   „Ano, má paní.“

   Za několik hodin už hrdě kráčela do jídelní síně s obrovským dřevěným stolem. Vyrobili ho ti nejlepší umělci z celé Alagaësie a ozdobili ho spoustou malých obrázků pojednávajících o skutcích odvážné a vznešené ženy, bez které by Galbatorixe nikdy neporazili, královny Islanzadí. Kolem stěn sálu se tyčily mramorové sochy všech, kdož přispěli významnou měrou ke svržení bývalého režimu. Bílá socha Islanzadí stála v čele sálu, nechyběla ani její pověstná přilbice a na ramenou jí seděl havran Blagden. Byli tam také Ažihad, Roran, Orrin, Orik, Arya, Eragon, Murtagh, Brom, Jeod a mnoho dalších. Celá obrovská síň byla zaplněna sochami padlých i přeživších v boji proti tyranovi. Nechyběla ani zmenšená podobizna Trna. Tato čest byla nabídnuta také Safiře, ta ji však rázně odmítla.

   „Už nikdy za mnou s ničím takovým nechoďte, nepřejete-li si mě urazit!“ prohlásila tehdy rezolutně a s tím poslala královniny umělce jednou provždy pryč.

   Däthedr a Calla již čekali. Slušelo se, aby ostatní - níže postavení – přišli ke stolu dříve než královna, aby snad vznešená panovnice nemusela čekat. Oba s jejím příchodem povstali.

   „Ach, prosím, sedněte si.“ vyzvala je.

   Oba se zdvořile uklonili a posadili se na pohodlné dřevěné židle. Poté sluhové začali přinášet první chod.

   „Mohu se zeptat, čemu vděčím za vaši návštěvu, lady?“

   „Bohužel samým neradostným věcem, vaše veličenstvo,“ vzhlédla Calla od stolu a s vážným výrazem se podívala na Nasuadu, „bojím se, že Alagaësie je ve vážném nebezpečí!“

   „V nebezpečí? Ach, to snad ne!“ předstírala královna zděšení. Calla Risthart ji nepřipadala, jako jedna z těch dámiček, které se tolik dotkne zdražení bavlny.

   Za poslední pár týdnů se totiž cena šatů pro dámy z vyšších vrstev velmi zvýšila. Několik urozených dam přijelo do Ilirey a prosilo královnu, aby s tím něco udělala, protože na trhu si nemohou koupit všechny šaty, které se jim zamlouvají. Po několika dnech jejich pobytu v královnině paláci nakonec ještě vyšlo najevo, že upláchly svým manželům nebo otcům, kteří jim jejich nesmyslnou výpravu zakázali.  

   Nasuada se rozhlédla kolem. Nikdo nepromluvil. Pak ale zaregistrovala Däthedrův dotek mysli: Ne! Je v tom něco jiného. Ať už lady Risthart naráží na cokoli, cena oblečení to nebude!

   „Krátce potom, co byl můj otec prohlášen vládcem Teirmu, se u břehů města se objevily lodě,“ začala vyprávět Calla, „byli to neznámí elfové! Tvrdili, že přichází v míru, a že nás osvobodí od Galbatorixovy tyranie. Když jejich jednání s otcem skončilo, použili nějaké zvláštní kouzlo, které prolomilo otcovu přísahu věrnosti králi,….“

   „Moment!“ přerušila ji Nasuada, „říkáš, že použili kouzlo a on byl zbaven přísahy?“

   „Ano, přesně tak to bylo,“ ujistila ji lady zjevně udivena, proč královnu zajímá takový deatil.

   Tentokrát Nasuada nepotřebovala elfa, aby si domyslela, co to bylo za Kouzlo. Bylo to Jméno, to, které objevil Galbatorix. Jméno, díky kterému málem válku prohráli, ale nakonec ho využili ke svému prospěchu a vítězství. Jméno, jehož moc je neomezená, a kdo jím vládne, je neporazitelný. Skutečné jméno starověkého jazyka!

   Následující hodiny vyprávěla Calla Risthart neuvěřitelný příběh o tom, když před dvaceti lety zakotvily na pobřeží Teirmu lodě temných elfů. Ti slíbili městu svobodu a bohatství výměnou za pomoc při útoku na Království. Krátce před útokem na Nasuadino království své plány pozměnili a oznámili, že se zanedlouho vylodí v Surdě. Däthedr v průběhu vyprávění blednul a nakonec se vymluvil na nevolnost a opustil místnost.

   „Velmi zajímavé, lady Risthart,“ promluvila konečně znepokojeně Nasuada, „povězte mi však, jak je možné, že mne váš bratr na tuto hrozbu neupozornil? Je mi vázán přísahou věrnosti ve starověkém jazyce!“

   „Můj otec i ty zlé zrůdy věděli, že hned po složení přísahy, by můj bratr oznámil Galbatorixovi a později i vám, tu hrozivou skutečnost,“ vysvětlovala lady, „proto až do nedávna neměl ani tušení o dohodě mezi Teirmem a temnými elfy.“

  Nasuada jí sice tak úplně nevěřila, nicméně neměla potřebné důkazy k vyvrácení jejího tvrzení. Než mohly ve svém rozhovoru pokračovat, byli přerušeni. Na velkém zrcadle se objevil obraz jejího dávného přítele a spojence…

   „Ach, Oriku. Ráda tě vidím,“ přivítala ho, „copak tě přivádí do Ilirey?“

   Neodpověděl. Pouze zvedl ruku.

   A tam, na dlani Orika, krále Beorských hor a všech knurlan, se třpytilo zářivé Gedwëy Ignasia – znamení řádu Dračích jezdců.

   „Dějí se divné věci Nasuado! Bohové na sebe opět vzali podobu živoucích bytostí a vrací se zpět do Alagaësie. Cítím to a všechen můj lid také…“