Eragon - jedinečné pokračování

20. Rituál zapomnění

            Na západě, v říši temných elfů, probíhal souboj. Jako obvykle bojovala princezna Eleanor proti několika protivníkům. Ukázalo se, že vyniká v boji s jedním dlouhým, ale lehkým mečem. Nevýhodu proti dvěma mečům už pomalu vyrovnávala svou rychlostí a mrštností. Jak rostla šedá dračice Vandill, tak temná jezdkyně sílila. Díky kouzlu Gûntery probíhala tato proměna velice rychle. Nyní se jí jen málokterý temný elf vyrovnal.

            Uskočila vlevo před bodnutím meče a sklonila se, aby ji nezasáhl druhý, kterým ji Morgothal máchl nad hlavou. Nakonec odrazila původní bodající meč, jenž ji nyní měl seknout do boku. A poté se rozmáchla. Zasypala ho sprškou lehkých ran. Nečekaně přidala na síle. Její protivník se ranám nedokázal ubránit a při jedné obzvláště silné upustil meč. S pocitem vítězství se rozmáchla k poslednímu úderu. Než stihla seknout, Morgothal rychlým, přesto silným úderem zasáhl její zápěstí, které se s křupnutím zlomilo. Šokovaně upustila meč. Avšak její elfí smysly ji nezklamaly. Rychle se sehnula a levou rukou zachytila ještě padající meč. Její počínání však bylo marné. Princ temnot jí přiložil čepel k hrdlu a donutil ji říci větu, kterou z celého srdce nenáviděla.

            „Vzdávám se!“ zabručela naštvaně.

            Se svými bratry bojovala den co den. Nad dvojčaty často vyhrávala, ale Morgothal ji vždy porazil. Proti jeho účinnému stylu boje sice našla obranu, nicméně následně zjistila, že to nejsou jen dva meče, díky kterým černý princ poráží své nepřátele. Jeho šermířské umění bylo opravdu smrtící. Stovka bojovníků, jako on, by stačila k tomu, aby čepelí jejich mečů padla celá armáda Alagaësie.

            Bohužel, nedávno zjistila krutou pravdu, jež jí zhatila všechny sny o krátké válce, která by skončila drtivým a snadným vítězstvím temných elfů.

            „Čerpáme ze síly našich temných druhů,“ přiznal jí Gûntera, když se ho zeptala, jak je možné, že jsou temní elfové tak silní, „členové naší rodiny jsou silnější, než kterýkoliv elf, ale síla našich poddaných je jen o něco větší, než lidská.“

            Tohle sdělení ji docela šokovalo. „Nebylo by pro nás lepší, kdybychom se své nadměrné síly vzdali, aby se naši bratří vyrovnali elfům?“

            „Ach děvče. Samozřejmě, že by to nebylo lepší. Jistě, válku bychom zcela jistě vyhráli, ale za jakou cenu,“ odpověděl ji vážně, „války mezi smrtelníky nás nezajímají. Musíme je však zničit. Všechny – elfy, trpaslíky, lidi, kočkodlaky a třeba i draky, bude-li to třeba. Jen tak získáme území, kde se temní elfové rozmnoží, až budou mít tolik energie, že se naše rodina, včetně Vandill, vrátí zpět mezi vládnoucí vrstvu duchů…“

            Při zmínce, že Vandill patří do rodiny, Eleanor zahřálo u srdce, avšak ihned zvědavě položila další otázku: „jak vůbec víme, že nás nechají žít mezi nimi,“ nechápala, „co když nás opět svrhnou do světa smrtelníků?“

            Gûntera se usmál. Lstivě, radostně, vítězoslavně a pohrdavě zároveň. Byl to krutý smích, který nikdy dřív neslyšela, přesto však věděla, co znamená. Král temnot měl plán. A ten plán byl tak hrozivý, že by se sama nebesa otřásla, kdyby ho znala.

            „Náš vliv ve světě nesmrtelných opět stoupá,“ oznámil tiše svým temným hlasem, „nový rod, který tam vládne, pomáhá smrtelníkům v jejich růstu na úkor svých poddaných. A ti začínají chápat, že bylo líp, když jsme vládli my! Jejich počet každým dnem roste,“ sdělil radostně, „a až zničíme všechny rasy, na nebesích vypukne převrat! Opět se zmocníme vlády a nemilosrdně naložíme s těmi, kdo se nám postaví,“ pokračoval v odhalování svého ďábelského plánu, „už brzy, má dcero, oslavíme vítězství v Křišťálovém paláci!“

            Nemohla si pomoci. Zalapala po dechu, a pak se usmála. Konečně našla na světě své místo. Už nikdy nebude zlodějka, špiónka ani nájemná vražedkyně. Stane se bohyní!

            Gûntera ji sledoval a v jeho tváři byl neutrální výraz. Teprve, když se Eleanor dostatečně nabažila slibu o přepychové budoucnosti, jeho výraz znovu ztvrdl a pak promluvil: „Než však zaútočíme, má drahá, je tu ještě jedna věc, kterou musíme učinit!“

            Necítila se nijak. Ani nevěděla, jak by se měla cítit. Slyšela mnoho příběhů o zlých mužích, co chtěli ovládnout svět a o hrdinech, kteří je porazili. Teprve teď si uvědomila, na jaké straně vlastně stojí - že její otec je tím zlým, její bratři jsou ti zlí, ONA je ta zlá! Když byla ještě prostá a naivní chudinka, Elein, nikdy by ji nenapadlo přemýšlet o něčem takovém. Ale teď byla Eleanor, nosila své pravé jméno, které dříve nenáviděla, a nosila ho s hrdostí! Možná ji jen využili. Věc, po které toužili nejvíce, už jim dala. Dala jim Vandill, přivedla ji do jejich světa, a třebaže ji milovala, byl si vědoma toho, že jednou nebude lidmi z Alagaësie oslavována, jako je Safira Zářivá šupina, ale stane se pro ně ztělesněním zla…

            Zanechala svých úvah ve chvíli, kdy si uvědomila trapnou skutečnost, že zatímco ona se tváří střídavě zvědavě, vyděšeně, naštvaně a možná i nějak jinak, vládce bohů ji celou dobu zvědavě pozoruje, a pravděpodobně si začíná myslet, že se jeho dcera pomátla.

            „Promiň, otče, zamyslela jsem se.“

            „Všiml jsem si,“ oznámil stroze.

            Pátrala v jeho tváři alespoň po náznaku úsměvu. Marně.

            „Jestli jsi již zanechala úvah o tom, co mám na srdci, možná by sis to teď chtěla poslechnout…“

            „Ano, otče.“ Odpověděla, vědoma si toho, že to nebyla otázka.

            „Jak jistě víš, sledoval jsem dění v Alagaësii velmi pečlivě. Pár měsíců před svou smrtí objevil Galbatorix podstatu všeho, objevil skutečné jméno starověkého jazyka!“

            Eleanor vydechla. Slyšela, že kdo znal něčí skutečné jméno, uměl dotyčného ovládnout. Ale co ti, kteří znali opravdové jméno starověkého jazyka? Jazyka, který dokázal pojmenovat všechno a všechny. Opravdu stačilo vyřknout jen pár slov, a každý se podrobil vůli toho, kdo je vyslovil? Pokud ano, jak je možné, že byl Galbatorix poražen? Jestliže ho Gûntera zná, proč už v tomto okamžiku nesedí na trůně v Křišťálovém paláci? Podívala se na něj.

            Znovu ji sledoval tím svým pohledem. Na první pohled neutrálním, ale se stopami zvědavosti. „Hlupák! To jméno používal tak často, až si ho Murtagh, jeho nejdůležitější otrok, zapamatoval. Tak ho dokázali svrhnout! Eragon Stínovrah, Murtagh Královrah a královna Arya Stínovrah teď znají skutečné jméno starověkého jazyka!“

            Do místnosti vkráčeli Morgothal a dvojčata.

            „Pokud je to tak, jak vůbec můžeme Království porazit?“ nechápala.

            A znovu! Znovu se Gûntera usmál. Stejně jako před chvíli, když ji oznámil děsivý plán na získání dřívější moci.

            A teď si byla jistá. Její otec má další plán a ten plán jim zajistí vítězství!

            „Předtím, než tyran zemřel, vstoupil jsem do jeho mysli a sebral mu vědomosti. Znám skutečné jméno starověkého jazyka a vím toho ještě mnohem víc! Daleko na jihu žije rasa, která nám pomůže zničit Království! A právě tam se vydáme, až dokončíme náš rituál,“ oznámil a podíval se na každé ze svých přítomných dětí zvlášť, „my všichni se tam vydáme!“  

            „Rituál?“ zeptala se.

            „Ano, má drahá, prastarý rituál, který vymaže všem kromě nás vědomosti o tom, jak zní skutečné jméno starověkého jazyka.“

            Nyní už chápala, proč sem přišli její bratři.

            „Posaďte se!“ přikázal temný bůh.

            Jakmile všichni usedli do kruhu, Gûntera začal odříkávat slova. Stydla jí krev v žilách, ačkoli jim vůbec nerozuměla. A pak najednou – NIC.

            Vše bylo normální a ona seděla na chladné podlaze Černé síně se svou rodinou.  

            „Co se právě stalo?“ zeptal se Morgothal.

            Král bohů si dal s odpovědí na čas. Zřejmě se mu nelíbilo, co jim musel oznámit. „Nepovedlo se! Kouzlo zapomnění se obrátilo proti mně.“ prohlásil tiše. „Je to tragédie, ale přesto musíme pokračovat. Ještě dnes vyplujeme na jih, kde najdeme nové spojence!“

            „Jak se ta rasa vůbec jmenuje, otče?“ zeptala se ještě šokovaná Eleanor.

            „Říkají si ra´zakové.“