Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. Návrat ztraceného

5. 5. 2012

5. Návrat ztraceného

 

     Od Eragonova setkání s Lianou Venatriaëou uplynulo již několik týdnů. Spolu se Safirou vyprávěli staré elfce nejen svůj příběh, ale hlavně ji seznámili se vším podstatným z dějin Alagaësie od doby, kdy se Liana rozhodla zemi opustit. Protože Eragon se Safirou byli Oromisovi a Glaedrovi pozornými a nadšenými žáky, měli si s elfkou po dlouhý čas co říci. Ona jim na oplátku vypověděla, co ve svém dobrovolném vyhnanství zažila ona:
     Dozvěděli se, že za východními horami nedaleko přes moře jsou velké civilizace lidí, kteří se vzhledem jen nepatrně liší od ostatních. Jejich oči jsou šikmé a schopné vidět i za častých vichřic, které se ve stepních a pouštních oblastech na velké pevnině na východě vyskytují. O tom, zda je na ostrově sama nebo zda jsou tu s ní ještě další elfové, Liana však mlčela. Eragon s touto otázkou nechtěl na elfku naléhat, ale byl rozhodnut to zjistit, pokud mu ovšem v nejbližší době informaci neprozradí sama. Neměl totiž představu, jak by reagovali na něj a Safiru ostatní Lianini soukmenovci.
     Mezitím s Eragonem několikrát pomocí kouzelného zrcadla hovořila Nasuada, aby ho informovala o dění v Alagaësii. Lidský jezdec Owald (jak se prý alespoň představil), podezřelý ze zabití lorda Ristharta - vládce Teirmu, se stále neobjevil, kdežto mladý urgal nar Grlaiss už zamířil s drakem Ushremenem do Ellesméry, aby zahájili u Aryi první část výcviku. S Aryou se Eragon dohodl, že všichni draci a jezdci získají v Ellesméře základní vzdělání ve starověkém jazyce a znalosti nezbytných věcí. Výcvik jezdců dokončí Eragon a Safira za podpory Blödhgarmovy skupiny a eldunarí. Obyvatelé Alagaësie již společně postavili obrovskou loď, která bude jezdce a draky převážet do Dračí země.
     Eragon, Safira a elfové se věnovali stavbě obrovského sídla, jež se mělo stát budoucím centrem Dračích Jezdců. Safira nedala jinak, a tak se dobrovolně změnila v pomocnou sílu. Létala k elfy pomocí kouzel vylámané zásobě obrovských balvanů do nedalekého kamenolomu, v pařátech je nosila na stavbu, kde je z velké výšky shazovala na hromadu. Tam se roztříštily na menší kusy a ty pak Eragon a elfové pomocí kouzla zbrousili na stejně velké hranoly, které vrstvili na sebe.  Tak vystavěli desítky metrů vysoké a široké věže, do nichž by se vešli i ti největší draci. Uprostřed nádvoří výstavného ústředního paláce se tyčily čtyři mohutné kamenné sloupy vysoké tak, že se zdálo, jako by se dotýkaly až samotných mraků. Jejich stabilitu zajišťovala velmi důmyslná kombinace kouzel, kterou vymysleli Eragon s Blödhgarmem. Sloupy podpíraly neuvěřitelně rozměrnou kruhovou kamennou plochu, která by byla schopna pojmout a hlavně unést i tři tucty draků velkých jako Glaedr. Tady pomohla Safira, jejíž oheň opět prokázal svou sílu roztavit i kámen. Tuto olbřímí desku bylo totiž nutné sestavit z více částí, které bylo třeba vzájemně pospojovat. Safira se projevila jako mistrný svářeč kamene, když dokonale nasměrovaným plamenem dokončila společné dílo. Eragon i Safira byli na výsledek náležitě pyšní.
     Bylo poledne. Eragon, Safira a elfové si dopřávali odpočinku na teplém slunci a Eragon dovolil myšlenkám volně plynout. Na chvíli se očima zastavil na Safiře. Jak se obdivoval modrému zabarvení a lesku jejích šupin, uvědomil si, že dračice v posledních týdnech dobrovolně fyzicky pracovala často až do úplného vyčerpání. Téměř se zdálo, že v práci nachází nějakou fanatickou nebo zvrácenou zálibu. V tom mu došlo, že za vším může být touha zapomenout stejně silná, jako ta jeho. Když totiž upřímně zkoumal své nutkání dokončit dílo v co nejkratším čase, ačkoli nebyl vlastně zvláštní důvod ke spěchu, došel k podobnému závěru i u sebe: Arya,…Fírnen…  Se Safirou o této bolesti vzájemně nehovořili nebo spíše hovořili jen málo, protože tyto rozhovory nepřinášely nakonec úlevu. Jen smutek, umocněný smutkem toho druhého. Tohle nebylo jako ztratit milovaného partnera v bitvě. Vědomí, že milovaní někde žijí v dalekém odloučení od nich, bylo dýkou, která zasáhla nejcitlivější místa…
     Ze smutných úvah Eragona vytrhl ostrý záblesk bledě modrého světla, které ozářilo krajinu na míli daleko. Eragon vyskočil a rozběhl se směrem, odkud světlo přicházelo. Z  brašny, která se povalovala na trávě, vytáhl kouzelné zrcátko, z něhož na něj hleděl Aryin vždy vážný obličej na pozadí zelené šupinaté plochy – zřejmě Fírnenova boku.
     „Zdravím vás Eragone a Safiro“, začala Arya a Fírnen se v mysli k pozdravu připojil.
     Oba se Safirou odpověděli stejně a Eragon hned začal sáhodlouze s Aryou diskutovat, jak pokračuje stavba. Safiru však Eragonovy nadšené tirády o tom, co kde a jak s elfy vyřešili a vylepšili, pomalu přestávaly bavit. Chvíli netrpělivě švihala ocasem a vířila prach, pak začala z nozder vypouštět obláčky kouře a malé plamínky, až se nakonec rázně zeptala:
     „Proč jste opravdu přišli, Aryo a Fírnene?“
     „Chtěli jsme vám sdělit poslední zprávy o dvou nových dračích jezdcích - Owaldovi a nar Grlaissovi“, odpověděla Arya kupodivu beze stopy podráždění Safiřiným vpádem.
     „Ach, to je dobré. Zajímalo by mě, jací jsou? Takže jsi Owalda opravdu našla nebo přišel sám? Byl to on, kdo skutečně zabil lorda Ristharta?“, zahrnul Eragon Aryu spoustou otázek.
     „A co draci?“, nedočkavě se přidala Safira.
     „Tak popořadě“, neubránila se úsměvu Arya.
     „Owald po velmi dobrodružné cestě nakonec do Du Weldenvarden dorazil sám – zastavily jej hlídky na hranicích lesa a okamžitě přivedly ke mně. Byl zraněný a tak zesláblý, že se držel na nohou jen silou vůle. Přesto, když jsem viděla draka, málem jsem se rozesmála…“, zacukalo jí to koutky úst.
     „Dřepěl přede mnou vedle Owalda jako velké zmoklé kuře a to doslova, protože tou dobou lilo jako z konve. Ta jeho barva, zoufalý výraz a obavy, co řeknu na to, že Owalda nedokázal lépe ochránit a opatrovat… Uzlíček neštěstí a přesto k popukání… Vždyť jak by mu mohl pomoci? Bez sedla na něm Owald nemohl dlouho letět, koně si opatřit nemohl také, protože by jej okamžitě chytili, kouzlit zatím vůbec neumí – prostě novopečený Jezdec musel většinu cesty pěkně po svých, skoro pořád jen za tmy a drsným terénem daleko od cest.“
     „Lorda Ristharta ovšem Owald nezabil. Vím to, protože jsem sama prozkoumala jeho mysl, s čímž ochotně souhlasil, i když jazykem a způsobem, z něhož jsem dodnes, mírně řečeno, na rozpacích… I městská rada Teirmu se teď domnívá, že vrahem byla Trianna, a štvanici na Owalda zrušila. Čarodějka totiž prý byla několik dní před vraždou krátce viděna ve městě. To před ní vlastně Owald utekl. Pochopil, že by po Triannině útoku na královnu Nasuadu mohli být po vylíhnutí dráčete dalšími na řadě. A vrátit se do Teirmu také nemohl, protože jej podezírali z Risthartovy vraždy, jak cestou náhodně zjistil“, upřesnila Arya.
     „Nechce se mi věřit, že by se odvážila zavraždit starého lorda… Nebo Jezdce a draka“, přemýšlel  Eragon nahlas.
     „Eragone, ty a Safira jste budili největší respekt v celé Alagaësii. Snad jen Galbatorix byl respektován víc a po jeho smrti z vás měli naši nepřátelé, kteří přežili, posvátnou hrůzu!“
     „Triannu nevyjímaje“, dodala Arya ještě.
     „Jenže teď jsi pryč...“
     „Ale ty a Fírnen....“, vložila se do toho Safira.
     „Lidé si zvykli, že se elfové do jejich věcí nepletou. Nevěří, že zasáhneme! Vidí ve mně více elfí královnu, než jednoho z Jezdců. Proto si také Trianna dovolila napadnout  Nasuadu. A podle mne byl i Owaldův odhad situace správný“, přerušila ji Arya.
     „Tak to jsou samozřejmě všichni na omylu! Pokud nebude nikdo schopen Triannu dopadnout, pustíme se s Aryou do boje s tou prožluklou čarodějnicí sami!“, dodal Fírnen s notnou dávkou energie a hněvu. Velmi jej totiž zlobilo, že, jak věděl, většina lidí (kromě obyvatel Ilirey, kteří jej krátce na vlastní oči viděli) jeho vlastní existenci zatím nepovažuje za více, než pouhý nepravdivý drb.
     „Dobrá, dobrá, vraťme se k tomu dalšímu“, pokračovala dál Arya.
     „Nar Grlaiss i Ushremen jsou nadaní, rychle se učí a projevují elfům úctu. Až přijdou k vám, nebudete s nimi mít nejmenší problémy, protože v jejich očích stojíte ještě mnohem výše, než my. Nar Grlaiss se zatím ještě občas vydá do lesů dál od měst ulovit nějakou zvěř, kterou pak o samotě sní.  Alespoň však zahladí stopy tak, že nic na místě nesvědčí o spáchaném násilí“, chválila jej Arya.
     „Pro urgaly bude vzhledem k jejich založení jistě velmi těžké zříci se ke konci výcviku zcela masité stravy, ale snad vše proběhne hladce.“
     „Ovšem Owald a jeho dračice Eshi jsou úplně jiný případ!“, pokračovala Arya s podtónem hněvu v hlase.
     „Dračice? Myslel jsem, že je to drak!“ přerušil ji Eragon.
     „V Teirmu tehdy ještě nemohli nic poznat. Pouze draci sami vědí, zda je čerstvě vylíhnuté mládě drak nebo dračice!“, poučila ho elfka.
     „Owald se sice také učí rychle, ale jen když chce a jenom to, co jej baví. Je neuvěřitelně líný a nejeví žádný respekt k našim zákonům.  A Eshi to samé!“, pokračovala Arya.
     „Například přímo v Ellesméře zastřelil Owald srnu, poté ji mrtvou přes rameno nesl přes celé město a nakonec sekyrou začal osekávat větve prastarých stromů, aby měl její maso na čem opéct!“, zuřila.
     „Uh...., to asi nedopadlo dobře“, zděsil se upřímně Eragon. Současně ale ucítil Safiřino pobavení.
     „To tedy nedopadlo! Jeden älfa ho vyzval na souboj a ten hlupák má štěstí, že ještě vůbec žije! Nebyl sice v souboji nějakým zázrakem zabit, ale naši léčitelé ho pak odmítali jako nečistého ošetřit. Udělali to, až když jsem jim připomněla naše povinnosti vůči Jezdcům.  A  Eshi řvala a dýmala z nozder jako zběsilá tak, že hrozilo, že začne chrlit oheň jako Safira, když se poprvé strašlivě bála o Eragonův život. Jinak by Owalda vyvlekli z Ellesméry a nechali pojít v lese, jako prašivého psa…“
     Eragon uslyšel, jak Fírnen vydává stejný zvuk, jako Safira, když ji něco pobaví. Pravděpodobně si vybavil souboj toho elfa s Owaldem a rozzuřenou žlutou Eshi.
     „Aryo?“ zvážněl náhle Eragon.
    „Co si myslíš o situaci v Teirmu? To město se stalo nejbohatším v celé Alagaësii údajně kvůli obrovským dolům zlata, věříš tomu?“
     „Nevím, Eragone. Jak jinak by ale mohli přijít k takovému bohatství?“
     „Možná neobjevili jen ostrov, ale celý kontinent. Kdo ví, co může být na západě? Možná objevili původní domov elfů. Nebo lidí. Potom s těmi zeměmi začali obchodovat a snaží se to udržet před ostatními v tajnosti.“
     „Na západě nic není, Eragone! Jen moře“, prohlásila Arya náhle tónem ostrým jako břitva.
     „Ale, co když...",  snažil se pokračovat, ale elfka ho přerušila:
     „N I C   T A M    N E N Í !!!!“
A beze slova přerušila spojení mezi zrcadly.
     "To bylo divné!“, obrátil se Eragon k Safiře.
     „To tedy ano, měli bychom vyzpovídat Glaedra a ostatní eldunarí, co o tom soudí.“
     Eragon se Safirou se vydali do mramorové věže, kde byla uložena eldunarí střežící dračí vejce. Mezi nimi se nacházelo i eldunarí Glaedrovo. Eragon se začal vyptávat, zda existují nějaké západní země a současně také, odkud vlastně přišli do Alagaësie elfové a lidé. V tu chvíli eldunarí uzavřela svoji mysl před Eragonem i Safirou. Trvalo to tak dlouho, že už chtěli oba zmatení odejít, když nakonec Glaedr takřka obřadně promluvil svým hlubokým, vyrovnaným hlasem:
     „Eragone Stínovrahu a Safiro Zářivá Šupino, tážete se na věci, jež elfové střeží již po celá tisíciletí. Nehovoří o nich ani mezi sebou. Je povinností každého elfa přečíst po dosažení věku sta let knihu Tanebria.  Existuje pouze v jediném přísně střeženém exempláři a její název ve starověkém jazyce znamená „temnota“.  Ovšem nikoli temnota jako taková, jaká nastává třeba v noci, nýbrž přímo ten druh temnoty, který je neustále přítomen v každém z nás. Temnoty, která nás, pokud jí podlehneme, pohltí stejně, jako pohltila Galbatorixe nebo Durzu a ostatní Stíny.“
     „A co se v ní píše?“, zeptala se Safira.
     „Netuším, mnohokrát jsem prosil  Oromise, aby mi to prozradil.  Vždy mi odpověděl, že nemá cenu šťourat se v minulosti. Ani nikdo z dalších eldunarí to neví. Elfí Jezdci toto tajemství nesdílejí dokonce ani s námi draky. Jednou jsem se na to proto zeptal samotné královny Islanzadí…“, řekl Glaedr a náhle se odmlčel.
     „A co ti řekla?“, byl po chvíli mlčení zvědav Eragon.
     „Nic! Celé měsíce se mnou od té chvíle nepromluvila… Nikdy jsem se znovu neodvážil, se jí na to zeptat….“
     To Eragonovi vyrazilo dech a také Safira se zdála být překvapená. Že u Islanzadí stačilo zvolit nevhodnou kombinaci slov, a ona se hned urazila, to si vyzkoušeli na vlastní kůži. Avšak k drakům elfové chovali velikou úctu. Co z minulosti tedy mohli elfové halit takovou rouškou tajemství? Tahle otázka nedávala oběma spát…
     Eragon a Safira byli opět na jednom ze svých „odpočinkových“ letů. Žádný z nich nemluvil, jenom si užívali přítomnost toho druhého. Nicméně po čase přerušila ticho Safira:
     „Nesmíme to vzdát! Přece musí existovat způsob, jak zjistit, co se kdysi elfům tak strašného stalo!“ prohlásila odhodlaně.
     Eragon o jejích slovech přemýšlel. Ano, opravdu, bylo třeba zjistit, co se stalo před příchodem elfů do Alagaësie… Bylo ale moudré ptát se opět elfů?... Tu jej něco napadlo:
     „A co trpaslíci? Jsou v Alagaësii déle, než elfové. Možná o tom něco vědí“, navrhl Eragon. Safira se chystala odpovědět, když na zádech ucítila výkyv v teplotě dopadajících slunečních paprsků. Jakoby slunce zašlo za neexistující mrak. Eragon se s překvapením otočil v sedle a srdce mu poskočilo radostí:
     Rychlostí bouře se k nim blížil velký červený drak a v jeho sedle seděl jezdec…
     Nebylo pochyb:
     Murtagh a Trn se vrátili.
     „Zdravím tě bratře a zdravím i tebe Safiro“, uslyšel Eragon v mysli a věděl, že Safira slyšela totéž.
     „Zdravím, Murtaghu, zdravím, Trne“, odpověděl stejně Eragon.
     „Jak se vám vedlo celou tu dobu? Nasuada vám prozradila, kde jsme?“
     Murtagh se zasmál, pravděpodobně  Eragonově zvědavosti, a Eragon cítil, že Trn a Safira jeho pobavení sdílí. Cítil se proto trochu trapně a zčervenal.
     „Ano,  Nasuada nám to prozradila“, dostalo se mu odpovědi na druhou otázku.
     „Letěli jsme na sever, až za Du Weldenvarden a ještě dál, jak jsme měli původně v plánu. Nakonec jsme se ale oba shodli, že samoty už bylo dost, a proto jsme přiletěli sem“, nerozebíral to dál příliš Murtagh.
     Mezitím Safira a Trn kolem sebe kroužili a snažili se přátelsky jeden druhého kousnout. Některé jejich nečekané útoky, byly tak prudké, že oba Jezdci, zaujatí svým hovorem, málem spadli ze sedel. Nakonec se Trn nečekaně v letu obrátil na záda a Murtagh padal do jezera. O setinu sekundy totéž zopakovala Safira, a nepřipravený Eragon nevlastního bratra následoval. Oba dopadli na hladinu jako dva balvany a prskali vztekle vodu. Po chvíli se ale on i Murtagh začali smát. A odkudsi z oblohy přicházely zvuky, které se také podezřele podobaly smíchu…
    „Pubertální přerostlé ještěrky!“, hrozili žertem dvěma barevným šmouhám na obloze, ve které se oba draci proměnili, „to vám nedarujeme!“
     Byli zase spolu! A tentokrát je už nic nerozdělí!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 6. 5. 2012 14:22)

Drakomile to mě těší a to jsme teprve na začátku :)

Krakene díky za upozornění, hned to jdu opravit

FAKT SKVĚLÉ

(drakomil, 6. 5. 2012 14:01)

Eshi - takové hezké jméno! A tolik tajností! A navíc se vrátili Murtagh s Trnem! Úplně z toho šílím!!!!!!!!!

šotek

(Kraken, 5. 5. 2012 21:18)

Máš tam po vložení malou textovou chybu v momentě, kdy Arya beze sova přeruší spojení.



 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA