Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. 5. 2012

6. Písmo

Kronika dračích jezdců:
Už jsou to tři dny, co přiletěli Murgath a Trn. Všichni čtyři se vzájemně těšíme ze své společnosti. Tedy alespoň si to myslím. Zvlášť Safira a Trn se od sebe ani na okamžik neodloučí. Jejich chování je pochopitelné, jsou jediní svého druhu v okolí několika tisíc mil. A my dva s Murtaghem si máme tolik co povídat, že nám snad nebude stačit ani celý rok. Dnes jsme dokončili sídlo a pojmenovali ho Šur´tugal. Myslím že všichni s tím jménem souhlasí. Včera odešli elfové v čele s Blödhgarmem na jih do lesů. Chtějí tam vystavět město, kde také bude probíhat část výcviku generace jezdců. S tím souhlasím, sám jsem se učil v lesích Du Weldenvarden a myslím, že především výcvik v kouzlení by se měl uskutečnit právě tam. Jen mi dělá jisté starosti otevřená otázka možné přítomnosti cizích elfů v lesích. Za měsíc mají přiletět první dva noví jezdci, musíme toho ještě tolik stihnout....
                                                                                                       Eragon Stínovrah
                                                                                                    12. dubna 8002 PS
    Sotva to Eragon dopsal, otřela se něj Safira čumákem:
   „Co to tam zase píšeš?“
   „Safiro, už jsem ti to vysvětloval mnohokrát! Musíme mít záznamy o všem, co se tu děje od doby, kdy jsme sem přišli!“, vysvětloval ji Eragon opakovaně již poněkolikáté za posledních pár dní.
   „Pche!“, odfrkla si a doprovodila to obvyklým oblakem kouře.
   „Já jsem drak! Nepotřebuji mít napsané to, co nosím v hlavě!“, protestovala.
Eragon již skoro kapituloval, stejně jako v minulých případech. Cokoli se totiž Safiře nelíbilo nebo ji to nudilo, měla ve zvyku obejít uštěpačnou poznámkou, že je drak a nemá to zapotřebí. Ačkoli by jí to nikdy nahlas nepřiznal, Eragona to ve skrytu duše vždy pobavilo. Safira svou otřepanou větu totiž říkala s komickým výrazem trucovitého dítěte a nepopsatelným tónem. Snad pro to ani neexistoval ten správný výraz.
   „Nemůžeš se takhle neustále vymlouvat jen proto, že jsi drak!“, ohradil se Eragon, který se náhle rozhodl tak snadno nevyklidit pole. Namísto odpovědi se však Safira mocně odrazila zadníma nohama od země, vzlétla a jako vítr zmizela v dáli na východě.
   Neumí na rozdíl ode mě číst ani psát, uvědomil si Eragon, a to ji durdí. Drak, vždy nejsilnější, nejdokonalejší, nej…, nej…, nej… – a teď najednou taková „maličkost“, která jí uniká, a přitom ji ovládá kterýkoli vzdělanější dvounožec… Možná ji naučím alespoň číst, sliboval si v duchu Eragon, pokud se dá ovšem přemluvit…
   Čas ubíhal neúprosně dál. Od náhlého Safiřina odletu plynuly hodiny jedna za druhou a v této chvíli již druhý den Safira nedávala o sobě vědět. Ani svou myslí ji Eragon nedokázal nikde vypátrat.  Cítil nesmírnou prázdnotu, jako by kus jeho srdce odletěl s ní. Elfové, Murtagh i Trn mu sice dělali společnost, to ano, a v první chvíli to velmi oceňoval, ale s ubíhajícím časem se Eragon naopak cítil čím dál hůř. Dokonce se ze zoufalství uchýlil k tak nesmyslným úvahám, jako že by s výjimkou nejnezbytnějších případů přestal používat písmo, pokud to opravdu měl být důvod Safiřina náhlého zmizení.
   Nebo se jí možná něco stalo, možná ji někdo napadl a je zraněná, nebo dokonce... uvažoval Eragon, dokud si neuvědomil, že to nejhorší by jako Dračí jezdec ve svém srdci poznal. Základní pouto mezi Jezdcem a Drakem bylo tak silné, že sebevětší vzdálenost tu nehrála roli. Zavřel oči, soustředil se a zkusil chmurné myšlenky zapudit meditací. Ačkoli se mu to nakonec podařilo, stále v koutku duše cítil, jak se snaží vplížit zpět jako nějaká chladná, slizká a dotěrná havěť. Konečně se však Eragonova mysl projasnila, a on zase začal uvažovat rozumně:
    Safira je silná, je to drak! Neexistuje na světě nikdo, kdo by jí mohl ublížit! Nikdo, kromě jiného nepřátelského draka, ale posledním takovým byl Šruikan, který zahynul.  A i kdyby nakrásně vstal zázrakem z mrtvých, proč by to dělal, když své násilím vynucené přísahy byl zproštěn s Galbatorixovou smrtí?
            V tom ucítil, jak se země otřásla a něco mohutného přistálo přímo před ním:
   Safira!
S touto myšlenkou prudce otevřel oči. Namísto toužebně očekávané záplavy safírově modrých šupin uviděl ale červené. Před ním stál Trn.
   Jak jsem mohl očekávat, že uvidím Safiru, pomyslel si Eragon. Její přílet bych vycítil už před hodinami, když by byla ještě na míle daleko…
   „Ahoj, Trne“, protáhl Eragon se stopou zklamání v hlase.
   „Zdravím....., Eragone.“
Způsob, jakým poněkud zdráhavě vyslovil Trn jeho jméno, by se někomu mohl zdát téměř neuctivý, ale Eragon to chápal. I Safira nerada oslovovala jménem kohokoli, kromě svého jezdce, stejně tak i Glaedr. Trn tedy pravděpodobně nebyl výjimkou.  Když červený drak hodnou chvíli mlčel, přerušil Eragon ticho:
   „Co potřebuješ?“, zeptal se poněkud netrpělivě.
   „Nejde o to, co potřebuji já, ale co potřebuješ ty!“, odpověděl nevzrušeně drak svým hlubokým hlasem.
   „Odnesu tě za Safirou“, oznámil stručně.
   „Za Safirou??“, nestačil se divit Eragon.
   „Ty víš, kde je?!“, napůl se ptal a napůl tónem své otázky Trna obviňoval, že mu nic neřekl.
   „Samozřejmě“
   „Ale proč....“
   „Požádala mě o to!“, přerušil Eragona Trn tónem jasně naznačujícím, že se o tom už nehodlá dál bavit.
   „Tak dobrá, odnes mě, prosím, za ní“, kapituloval Eragon, který nevěděl, zda se má zlobit nebo radovat. Nakonec to pustil z hlavy a svěřil se Trnovu vedení.
   Několik hodin letěli na východ. Všechny pokusy zapříst s Trnem rozhovor skončily neúspěchem. Trnovy reakce byly povětšině jednověté  a ačkoli se jimi snažil Eragona neurazit, zjevně neměl chuť se nechat vtáhnout do víru otázek, které Jezdci bzučely v hlavě jako roj neodbytných čmeláků. Nakonec dorazili až na začátek pouště. Eragon spatřil na zemi  Safiru která, jak se zdálo, si jejich příletu ani v nejmenším nepovšimla. Zjevně byla soustředěná na cosi vyrytého do písku před sebou.
   Safira je dál nevnímala, až konečně, po několikaminutovém kroužení kolem, Eragon ucítil, jak se prudce dotkla svým nezaměnitelně příjemným způsobem jeho mysli. V rozporu s tím ale vyděšeně trhla hlavou, vylekaná jako malý králík. Začala horečně hrabat předníma nohama do písku, ale bylo již pozdě! Eragon si stačil povšimnout run, které tam byly nakreslené. Jednotlivá slova nedávala smysl a některé runy vlastně v žádném jazyce ani neexistovaly, ale Safiře to zřejmě nijak nevadilo. Popsala veliký prostor o rozměrech zhruba čtvereční míle. Bylo to neuvěřitelné! Naneštěstí Safira nakonec vzlétla a svůj výjimečný výtvor roztavila v jasných dračích plamenech. Jakmile propadla ohnivé zkáze poslední runa, dračice přistála. Trn dosedl na zem několik tuctů stop od Safiry. Eragon rychle seskočil a současně pocítil úbytek energie, jak ho jeho ochranná kouzla začala chránit před spalujícím žárem rozžhaveného písku. Téměř okamžitě mu začalo dělat starosti, zda je Safira v pořádku, když je dlouhodobě vystavena takovému horku.
   Ale jistěže je! Vždyť je to drak, oheň a žár jsou jejími živly, musel se v duchu usmát svým obavám. Pak se k ní nadlidskou rychlostí rozběhl. Jakmile se setkali, podíval se jí do očí, sdělil ji v myšlenkách své pocity a ona udělal totéž. Nakonec objal její levou tlapu a promluvil k ní také v běžné řeči:
   „Chyběla jsi mi, maličká“, neúmyslně použil její oblíbené slůvko, které měla vyhrazené jen pro něj. Ucítil, jak se v duchu usmála.
   „Ty mně také,… obře.“
   Eragon se neubránil úsměvu. Poslal Safiře své radostné myšlenky a ona je opětovala.
  
Až za hodnou chvíli si povšimli, že Trn už s nimi není. Zřejmě se vydal na cestu zpět bez nich. Eragon byl tomu rád, jelikož mohl být se Safirou po dlouhé době zase nějakou chvíli o samotě. Cestu zpátky záměrně protahovali a užívali si všech radostí, které jim společný let nabízel. Eragon za letu Safiru zahrnoval neustálým přílivem hádanek, které dokázala rozluštit jen výjimečně. Zlobilo ji to, jako vždy, ale současně z toho měla svým způsobem potěšení. Ráda totiž zaměstnávala svou mysl. Nečinnost jí nevyhovovala v jakémkoli ohledu. A skutečnost, že draci a lidé mají rozdílnou strukturu mysli, byla právě tím provokativním stimulem, který jí prospíval. Jen hovoru o písmu se oba opatrně prozatím vyhýbali. Eragon doufal, že až se Safira ještě více uklidní, bude moci toto téma připomenout znovu a pomoci jí problém zvládnout.
   „Měli bychom se vydat za Lianou a pokusit se opět zjistit něco o utajované minulostí elfů“, navrhl Eragon několik dní po jejich návratu do nedávno dostavěného Šur´tugalu. Když nedostal žádnou odpověď , ohlédl se po Safiře.
   To jsem si mohl myslet, zase spí!, předstíral naoko nespokojenost a záměrně vyslal tuto myšlenku směrem k dračici, aby přilákal její pozornost.
   „Nespím!“
   „A slyším tě!“, upozornila ho, jak ostatně očekával.
V duchu se usmál a vyrazil směrem ke komnatám, v nichž pobývali elfové. Předpokládal, že Liana bude s nimi. Elfka totiž s překvapivou radostí bez váhání přijala Eragonovo pozvání, aby s nimi přebývala v novém sídle, jakmile bylo dokončeno. Když ale dorazil ke komnatám, zjistil, že Liana tam není. Myšlenkami ji vyhledal. Právě meditovala v jednom z mnoha společenských sálů, jichž se v každém křídle stavby nacházelo hned několik. Vydal se tím směrem a našel starou elfku sedící na tlustém hnědo-oranžovém vlněném koberci ponořenou do rozjímání.
   „Liano Venetriëa?“, oslovil ji Eragon opatrně, aby ji příliš prudce nevytrhl z meditace.
   „Co si přeješ, Eragone Královrahu?“, opětovala formálně jeho pozdrav.
   „Chtěl bych se tě na něco zeptat, älfa.“
   „Ptej se, Královrahu, pro tebe jsem vždy jako otevřená kniha“, usmála se.
   „Víš, zůstává to pro mě záhadou a nejsem schopen najít jasnou odpověď“, začal Eragon opatrně. Když se na něj Liana povzbudivě usmála, odhodlal se pokračovat:
   „Chtěl bych znát něco z minulosti elfů.“
   „Mnoho pamatuji a mnoho mě naučili, jen se ptej.“
   „Jenže já bych si přál dozvědět se něco z opravdu dávné minulosti. Z té před příchodem elfů do Alagaësie“, otázal se odhodlán sledovat s nejvyšší pozorností její reakci.
Elfka však namísto odpovědi strnula a na její tváři se objevila jediná slza.
   „NE!“, prohlásila nakonec hlasem tichým, ale pevným jako skála.
   …
   „Alespoň nyní ne, Eragone“, dodala po chvíli s téměř prosebným pohledem a Eragon si nemohl nepovšimnout, že ho oslovila pouze jeho prvním jménem. To bylo přátelské a důvěrné gesto, které elfové zřídkakdy používali ve styku s jinými rasami.
   „Ani já ani ty na to zatím nejsme připraveni“, dodala ještě už téměř vyrovnaným hlasem.
   „Teď jdi v pokoji,  Stínovrahu, užívej se Safirou života a nepokoušej se pro tvé, její i naše dobro zjistit více o temnotě, se kterou jsme měli my elfové kdysi co do činění!“, poradila mu a on její rady, alespoň prozatím, uposlechl. Když vycházel po rozloučení s Lianou ze sálu, mysl mu běžela na plné obrátky:
  
Tehdy se muselo stát něco opravdu hrozného… Možná se v jejich říši objevili ra´zakové, jak naznačoval v jedné ze svých lekcí z historie Oromis…  Nebo něco ještě horšího… Možná mají Liana s Aryou pravdu. Třeba bych opravdu neměl tak usilovně pátrati... Na druhou stranu přízraky minulosti si vždy dokážou najít cestičku, jak v nejméně vhodném okamžiku zničujícím způsobem zasáhnout člověku do života. To jsem viděl již mnohokrát na vlastní oči… Takže neznat minulost, zvlášť v postavení Jezdce…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

HALÓ

(blazen-Murtagh, 1. 6. 2012 13:26)

LIDI, JÁ VÁM PÍŠU NA MAILY A DO DISKUZE A NIC!!!!!!!! VŠIMLI JSTE SI, ŽE JSEM SE VRÁTIL?
Argetlame, promiň, že to píšu na Tvůj web.

Pro Argetlama Královraha

(Johanushe Murtagh, 31. 5. 2012 22:14)

To s tou temnotou jakoby navazovalo na můj příběh, ne?

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 15. 5. 2012 14:53)

Jo, už vím, který to je. Je to nejhezčí povídka na vašem webu. Budu ho číst dál, ačkoli se přiznám, že Murtagh ve službách Galbatorixe není právě má nejoblíbenější postava....

No jó, já vím, on mu sloužit musí :)

Re: Argetlam Královrah

(Lucka Murtagh, 15. 5. 2012 18:29)

A kterápak postava je tvá oblíbená, mohu-li se zeptat? :-)

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 15. 5. 2012 18:36)

Moje nejoblíbenější postavy jsou Angela, Nasuada, Rhuon a Orik.

Re: Argetlam Královrah

(Lucka Murtagh, 15. 5. 2012 18:45)

Jo, to jsou taky fajn postavy. Ovšem jestli myslíš elfskou kovářku, ta se jmenuje Rhunon, s přehlasovaným U. :-)

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 14. 5. 2012 20:46)

Co to je černé oko? :)

Re: Argetlam Královrah

(Lucka Murtagh, 15. 5. 2012 12:38)

Černé oko je příběh, který píšu na našem webu. Vzhledem k tomu, že jsi mi tam na něj psal hodnocení, soudím, že přinejmenším začátek jsi četl. Zajímalo by mě, jestli ho čteš i nadále, nebo jestli tě nezaujal a dál už jsi se jím nezabýval.
Ráda bych měla určitou představu, kolik ten můj výplod vlastně čte lidí. :-)

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 14. 5. 2012 18:26)

Tak máte to tady :) sice za 2 hodiny, omlouvám se, na chvíli jsem byl mimo Pc.

Lucko od: "Až za hodnou chvíli si povšimli, že Trn už s nimi není." je to opravené. Tak co, povšimla sis toho, nebo ses spletla?

Re: Argetlam Královrah

(Lucka Murtagh, 14. 5. 2012 20:21)

Tak ne že bych se přímo spletla, ovšem ta část byla větší, než jsem si myslela. Právě kolem toho místa "Až za hodnou chvíli si povšimli..." jsem si říkala, že by to mohlo být, poněvadž byl jistý sotva patrný rozdíl mezi tím před tím a potom. Měla jsem ale ještě jeden tip okolo místa "Několik hodin letěli na východ...", jak letěl s Trnem. Ten odstavec mi připadal také možný. Ale ta část byla mnohem větší, co? :-)
Popravdě moc jasno jsem v tom neměla; nebyla jsem tu, když tu ještě byly ty dvojité verze, a tak jsem tápala, čeho se chytit. Jen jsem tušila, čeho si mám všímat... :-)
A četl jsi Černé oko?

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 14. 5. 2012 16:27)

Neprozradím :P ani Krakenovi.

Lucko děkuji ti za chválu. Jestlipak jsi poznala, která část není opravena Krakenem. Safira se nezdá, ale je citlivá, zvlášť na Eragona a na elfy občas žárlí, ale nebojte, brzy tam bude mít další staré známé :)

Kompletní korekturu sem dám asi za hodinu, do té doby můžete všichni hádat :)

Re: Argetlam Královrah

(Lucka Murtagh, 14. 5. 2012 17:53)

Hmmm, mám určitou domněnku, která část ještě neprošla Krakenovýma rukama, ale tak úplně jistá si nejsem... je to trošku záludná hádanka... :-)
Až to zveřejníš, dám vědět, jestli jsem se trefila (nerada bych se znemožnila předem... :-))
Opravdu se moc těším na další kapitoly. Je to pěkný příběh a ráda ho budu číst i nadále.

Jo, četls pokračování mého příběhu? Nebo jsi skončil tou pátou kapitolou? Dneska jsem zveřejnila kapitolu 8.

Kapitola 6

(Kraken, 14. 5. 2012 12:48)

To ví jen Bůh a Argetlam, kam se to vyvine... Ani slůvkem se mi, rošťák, nezmíní, jak hodlá pokračovat, takže vím přesně tolik, co ostatní. (;-))

Už jsem mu dnes definitivní korekturu 6. kap. odeslal, takže kapitola tu nejspíš do večera bude celá upravená.

Kapitola 6

(Lucka Murtagh, 14. 5. 2012 9:35)

To byla opět pěkná kapitolka... a Safiřino chování mě pobavilo, i když mi přijde trošku zvláštní. Jakpak to asi bude dál? :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA