Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. 6. 2012

7. Nečekaná překvapení


   Jak se zdálo, Liana se od posledního rozhovoru Eragonovi začala vyhýbat. Mnohokrát ji letmo zahlédl opouštět sál, do něhož právě vcházel, a když se již elfka setkání nemohla vyhnout, omezila se na obvyklé zdvořilostní obraty a hleděla pod nějakou záminkou co nejdříve zmizet. Bylo to celkem zbytečné, protože Eragon se již stejně v nitru rozhodl na ni dále nenaléhat a obrnit se trpělivostí při čekání na okamžik, kdy bude ochotná povědět mu sama od sebe víc.  Pochopil, že Liana je ze všech dotazovaných právě tou osobou, u které kýžená chvíle možná nakonec nastane. Reakce ostatních totiž dávaly tušit, že by se u nich stejně daleko se svými otázkami nedostal. Mezi Eragonem a Safirou bylo vše jako dřív, až na to, že téma písmo zůstávalo nadále tabu. Ale i zde Eragon zvolil podobnou vyčkávací taktiku, jako u Liany. Znal Safiru natolik dobře, aby věděl, že její stavy občasné trucovitosti zpravidla netrvají nekonečně dlouho.
   Vyhřívali se právě s Murtaghem na měkké trávě, a snažili se nevnímat řádění obou draků, jejichž řev a tlukot křídel při krkolomných hrách rušil příjemné ticho, které by jinak zahalilo celé okolí svým ospalým hávem. Nakonec se ale i rozdivočelí draci pozvolna unavili, a umožnili tak svým jezdcům krátký odpočinek po několika dnech dlouhé, i když nepříliš vyčerpávající práce, během níž všichni společně upravili řadu drobných detailů na novém sídle.
   Možná, že by se Safira a Trn mohli stát partnery..., proběhlo náhle Eragonovi hlavou. Ihned ale tuto myšlenku zavrhl. Sdílel se Safirou i ty nejintimnější pocity, takže si uvědomil, že ačkoli má Trna upřímně ráda, necítí k němu žádné pouto, které by lidé nazvali láskou. Cítila k němu v podstatě skoro totéž, co k Fírnenovi - přátelství a důvěru. Jak šel čas, Safiřin chvilkový „románek“ s Fírnenem v Iliree postupně vybledl a stal se něžnou vzpomínkou na její první zkušenost tohoto druhu. Jak pochopila, podlehla tehdy tlaku skličující skutečnosti, že Fírnen byl jediným reálně dosažitelným mladým představitelem jejího druhu, který byl v danou chvíli k dispozici. Trnův možný návrat zdaleka nebyl jistý a vzpomínky na jejich vzájemná bolestivá setkání byly ještě příliš živé. Jistě, setkala se i s Glaedrem a Šruikanem. Ale oba byli staří, Glaedr ji rázně odmítl a navíc Šruikan při jejich krátkém setkání už nebyl sám sebou, ale pouhou Galbatorixovou loutkou, a vzápětí se stal minulostí.
   „Chci letět na východ!“ přerušila Safira tok Eragonových úvah.
Eragon si na jeden nepříjemný okamžik pomyslil, že Safira chce zase odletět, aby procvičovala své psaní do písku. Tázavě se na ni podíval:
   „Cože?“
   „Chci letět na východ, do neprozkoumané země lidí,“ zopakovala mu stručně své přání.
   Než se stačil Eragon zeptat, co hodlá na východě dělat a proč tam chce letět zrovna teď, odpověď se v jeho vědomí objevila sama. Byli se Safirou v mysli tak propojeni, že spolu tvořili v podstatě jednolitou osobnost, jejíž jedna část se nemusela zbytečně ptát té druhé, co si myslí:
   Za pár týdnů mají přiletět první dva jezdci a poté už nebude na velké cestování čas.
   „Myslím, že máš pravdu. A Murtagh s Trnem budou jistě chtít prozkoumat tuto zemi s námi,“ připustil Eragon nahlas.
   „Mohli bychom vlastně odletět okamžitě a vrátit se tak, abychom se stačili pořádně připravit na naše první hosty. A elfové se zatím definitivně zařídí v lese,“ souhlasil Murtagh ochotně.
            O pár hodin později už byli všichni čtyři na cestě na východ. Eragon cítil ze Safiry vzrušení podobné vlastnímu. A zdálo se, že i Trn je celkem zvědavý na nové lidi, které možná potká. Murtagh oproti tomu měl jako vždy nasazen svůj neutrální výraz a jen mírně napjatý tón jeho hlasu chvílemi prozrazoval, že prožívá stejné vzrušení, jako ostatní. Po několika dnech dorazili k vysokému východnímu pohoří, které Murtagh s Trnem ještě neviděli. Výška hor a jejich neschůdnost oba fascinovala. Hory tvořily dlouhé, úzké pásmo, střežící Zemi Dračích Jezdců na východě a bránící příchodu jakýchkoli nevítaných cizinců. Safira a Trn potvrdili svým bystrým zrakem to, co již předpokládal i Eragon při svém prvním průzkumu země: Že totiž neexistuje v délce několika stovek mil ani jediná stezka, jež by umožnila přejít bezpečně pohoří pěšky nebo na koni. Proto oba draci jednomyslně tento horský masiv pojmenovali Strážné hory. Také se shodli na tom, že při přeletu budou muset pečlivě naplánovat cestu a vybrat vhodné průsmyky, aby se nedostali do oblastí řídkého vzduchu, který by oba jezdce nutil zbytečně odčerpávat energii na nezbytná ochranná kouzla.
   Strážné hory jsou zřejmě důvodem, proč se lidé z východu hromadně nepokusili osídlit naší zemi, dumal Eragon. Pobřeží za nimi bude pravděpodobně stejně nehostinné, nevhodné k přistání a obeplouvat celý ostrov představuje dlouhou cestu a značnou námahu spojenou s nebezpečím ztroskotání na ostrých skaliskách. Jaké umí být místní vody, to jsme si již vyzkoušeli na vlastní kůži… Nicméně, přece jen několik odvážlivců našlo cestu až na jižní pobřeží a odtud do lesů k Lianě. Jak jinak by se o nich mohla dozvědět?
   „Co je to támhle?“ přerušil jeho úvahy Murtagh.
   Eragon se rychle podíval směrem, kterým jeho nevlastní bratr ukazoval, instinktivně se připravil použít kouzlo a hmátl po jílci Brisingru, kdyby se snad objevilo nějaké nebezpečí. Avšak dole pod ním, byla jen velká prohlubeň, narušující jinak pravidelný tvar horského úbočí, a v ní množství kamenů, které se však materiálem výrazně odlišovaly od okolního prostředí. Jejich uspořádání se zdálo svědčit o tom, že sem snad odněkud z oblohy jako vymrštěný obřím prakem musel spadnout veliký balvan, který se nárazem od místa dopadu paprskovitě rozletěl na tisíc kusů. Eragonovi poskočilo srdce vzrušením… To snad nemohla být pravda!... Protože kdyby byla, představovala by řešení problému, který ho tížil od chvíle, kdy přijal závazek vycvičit nové Dračí Jezdce.
   Pravděpodobně jsou to jen bezvýznamné kusy podivných balvanů, mírnil své vzrušení v duchu Eragon. Najednou ucítil v oblasti žaludku prudké zhoupnutí - to Safira změnila náhle směr letu a řítila se střemhlav dolů přímo k novému objevu s udiveným Trnem v těsném závěsu za svým ocasem.
   „Safiro! Co to vyvádíš?“ vykřikl leknutím Eragon.
   „To nejsou obyčejné kameny!“ upozornila ho vzrušeně Safira.
   „A co to tedy je?“ zeptal se s rostoucí nadějí v hlase.
   Safira namísto odpovědi pokračovala v prudkém klesání. Nakonec ona i Trn poněkud nešetrně přistáli přímo uprostřed prohlubně a oba Jezdci z nich s nespokojeným mručením sesedli, aby kameny prozkoumali. Murtagh na ně hleděl se zájmem, a žasl nad jejich leskem a neobvyklým vzhledem. Eragon však při tom pohledu jen zalapal po dechu:
   Neboť tam, vysoko v horách, kam žádná bytost kromě draků nepronikne, leželo dokonale chráněné a nesmírně bohaté ložisko zářoceli, kovu, který elfská kovářka Rhunön používala k výrobě v této chvíli tak potřebných mečů pro Dračí Jezdce.
   Eragon okamžitě vyprávěl Murtaghovi a Trnovi o svém nezapomenutelném setkání se slavnou elfskou kovářkou. Vypověděl dopodrobna, jak obešla svou přísahu ve starověkém jazyce, jíž se zavázala již nikdy nevyrobit smrtící zbraň tím, že Eragonův meč Brisingr až na malé detaily ukoval Eragon sám, přičemž jí dovolil ovládat své tělo. Vysvětlil jim také, jaký poklad zde našli, protože Rhunönina zásoba zářoceli zpod kořenů stromu Menoa již dostačovala nejvýše tak na tři meče a z ničeho jiného, než z tohoto materiálu, se meče Jezdců vyrobit nedají. Udivená dvojice měla oči navrch hlavy, protože tyto informace jim samozřejmě Galbatorix zatajil. Unavení po cestě a rozradostnění z nového objevu se bratři utábořili přímo na místě nálezu, kde pomocí kouzla rozdělali velký oheň.  Oba draci pro ně vytvořili ze svých křídel stanu podobný červenomodrý úkryt. Eragon si ještě těsně před usnutím s pocitem vděčnosti připomněl, jak ho takhle poprvé Safira chránila před nepřízní počasí na jejich společném útěku před ra´zaky v Dračích horách.
   Sotva nebe na úsvitu dalšího dne začalo blednout, byli již všichni opět ve vzduchu. Draci se za letu proplétali obezřetně volenou klikatou cestou vhodnými horskými průsmyky, kterou společně naplánovali včerejší večer ještě před usnutím. Takhle po ránu ve vysokohorském mrazivém vzduchu a nepříliš odpočatí po krátkém spánku ovšem oba Jezdci vydatně drkotali zuby. Když se slunce začalo dotýkat obzoru, měli již pod sebou klidnou mořskou hladinu a let se stal snesitelnějším, protože draci slétli níže, kde vzduch již tak mrazivě neštípal. Krátce po svítání konečně přeletěli nepříliš širokou úžinu oddělující Zemi Dračích Jezdců od velké východní pevniny a dorazili k nikterak vábně vyhlížejícímu plochému pobřeží.  Z výšky, v níž letěli, zaznamenali bratři přibližně míli od břehu kruhové uskupení dvanácti vesnic. Uprostřed tohoto pomyslného kruhu čněla majestátně do úctyhodné výše obrovská pyramida. Při pohledu na architekturu stavby a rozmístění vesnic se Eragon neubránil vzpomínce na Tronjheim.
   „Půjdeme tam? Rád bych se podíval zblízka,“ zeptal se Murtagh ostatních.
   „Určitě, proto přece naši výpravu podnikáme. Myslím si ale, že Safira s Trnem by měli počkat někde ve vhodném úkrytu poblíž. Mohli by snadno místní obyvatele vystrašit,“ navrhl Eragon.
   Safira na to reagovala nesouhlasným zavrčením a hlasitým scvaknutím čelistí a Trnovi podrážděním vyšlehly z nozder rudé plameny.
   „Víš, že když tě nemám u sebe, vždycky se ti něco stane!“ připomněla Eragonovi naléhavým hlasem modrá dračice.
   „Zůstaneme s Trnem v úkrytu jen pod podmínkou, že všichni nebudeme od sebe příliš vzdáleni. Budete s námi oba v mysli v neustálém spojení. A upozorňujeme vás, že při sebemenším náznaku vašeho ohrožení nebo při přerušení spojení to tu celé srovnáme se zemí!“
   Draci ani nepočkali na odpověď a odletěli těsně nad zemí každý na jinou stranu tak, aby mohli zaujmout pozice za hájky nepříliš hustě rostoucích stromů poblíž dvou protilehle položených vesnic na severní a jižní straně kruhu. Tak měli jistotu, že budou moci v případě nebezpečí co nejrychleji a nejefektivněji zasáhnout.
   Murtagh s Eragonem se pomalu vydali cestou do západní, a tedy nejbližší vesnice. Při tom si brblali pod vousy něco o tom, že by oba draci mohli vědět, že Dračí Jezdci nejsou žádná nemluvňata, o něž je nutno nepřetržitě pečovat. V duchu si oba ale přece jen přiznávali, že je starostlivá péče obou šupinatých přátel v jejich jinak osamoceném údělu těší a že mít v záloze oddanou, velkou, zuby a drápy bohatě vybavenou, dvacetimetrové plameny chrlící ještěrku není v jistých chvílích k zahození. Když se přiblížili ke vsi, zakrátko se okolo nich utvořila skupina lidí, kteří si je se směsicí zvědavost a podezření zaujatě prohlíželi. Na návsi na ně již čekal důstojně vyhlížející starší muž. Jeho svalnatý krk zdobil zlatý náhrdelník, na kterém visel velký medailon posázený rubíny a safíry. Držení těla a hrdý pohled toho člověka nenechával Jezdce ani na okamžik na pochybách, že mají co do činění se skutečným vládcem.
   „Co zde pohledáváte, cizinci?“ promluvil muž s velkou autoritou v hlase.
   „Já jsem Murtagh a tohle je Eragon, můj nevlastní bratr z matčiny strany. Cestujeme z veliké dálky…“ odpověděl mu zdvořile Murtagh.
   „…a přicházíme v míru. Rádi bychom se u vás několik dní zdrželi,“ doplnil bratra Eragon.
   „Je-li tomu tak, potom vítejte. Jistě musíte být po cestě velmi unavení, následujte mě!“
   Eragon si se zájmem prohlížel okolní stavby. Vesnice byla celá postavena ze dřeva a slámy. Vládl tu na tak časnou hodinu čilý ruch, a kdo měl ruce, něčím se zabýval. Kovář pilně dmýchal pod výheň, švadlena ve dveřích úhledného domku soustředěně spravovala roztrženou košili a od pobřeží se vracel rybář s povozem naplněným úlovkem. Muž je zavedl do jednoho z domů, který vyhlížel o poznání přepychověji, než ty ostatní.
   „Jsem Deoc-o-Din, náčelník kmene Lapianei,“ představil se, „a tohle je má žena Clily-Brea,“ ukázal na postarší ženu s bohatými světlými vlasy, jež stáhla v rohu a přívětivě se na příchozí usmívala. Rozhodně ale nevypadala jako manželka vládce. Vlastní vytříbený cit a vyzařování té ženy Eragonovi napovídaly, že zde nemá o mnoho lepší postavení, než obyčejná služka.
   „Přines občerstvení!“ přikázal strohým hlasem náčelník své ženě, a ta poslušně začala pobíhat po místnosti a připravovat pokrm.
   Zvláštní…, takhle přece nemluví muž s milovanou ženou..., pomyslel si Eragon.
Zatím si však nechal své pocity pro sebe a odvrátil pohled od ženy zpět k náčelníkovi:
   „Pověz nám něco o vaší zemi, rádi bychom se o ní dozvěděli co nejvíc,“ požádal ho.
   „Nu, je toho hodně, co bych mohl vyprávět. Naše země je teď ale ve válce,“ začal Deoc-o-Din, nicméně se zdálo, že tato skutečnost se jej osobně příliš nedotýká.
   „Naše znesvářené kmeny válčí mezi sebou.“
   „Bratrovražedná válka je snad nejtragičtější věcí na světě, to je mi moc líto. To se zatím nikdo ve vaší historii nepokusil vzájemně sjednotit všechny kmeny?“ otázal se Eragon.
   „Ale ano. Kdysi tu existovala celistvá říše. Celá staletí nám vládli mocní králové z rodu Frialangů, ale nakonec všichni muži jejich rodu vymřeli a zůstala jen jedna jediná žena, princezna Lim-Saa.“
   „A jaký byl její osud?“
   „Počala potomky a oni pak další potomky. Její rod přetrval dodnes. Tito následníci stále dědí titul králů a královen a s ním spojenou velkou politickou moc i vojenskou sílu. Postupně však ztratili úctu a respekt ostatních kmenů. Ačkoli se každý dědic trůnu a potomek princezny Lim-Saa snaží dosáhnout bývalé úcty a slávy králů z rodu Frialangů, žádnému se to nezdařilo od doby, kdy odtud zmizeli i samotní bohové.“
   Eragonovi neušlo, že i Murtagh pozorně naslouchá a myslí vnímal Safiru a Trna, jak obezřetně propátrávají svým mocným vědomím okolí. Uvažoval, zda je to dobrý nápad, nakonec však uznal, že i pokud má náčelník k dispozici kouzelníky, draky ani při odhalení nemohou nijak zásadně ohrozit. Spíše by „jen“ způsobili pořádný poplach…
   „Bohové? Pověz mi o nich něco,“ požádal náčelníka Eragon a přemítal, jak moc se budou jejich bohové podobat těm z Alagaësie.
   „Jsou mocní, laskaví, ale umí být také krutí. Je jich šest, každý z nich ochraňuje šest kmenů a všichni dohromady chrání kmen králů. Samozřejmě i bohové mají vládce. Jmenuje se Gûntera a za rozbřesku hvězd ho porodila vlčice.“
   Po těch slovech Eragon zalapal po dechu a v mysli cítil i Safiřino překvapení. Dokonce i Murtagh odložil svůj obvyklý nezúčastněný výraz a tvářil se užasle.
   Gûntera! Ten hlas! Ten hlas, který Eragon uslyšel při Orikově korunovaci a na nějž nikdy nezapomene!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jazyk

(Akitenshi, 29. 4. 2014 11:14)

Zdravim,

vidím, že tady píšeš už docela dlouho, já ale poměrně nedávno dočetl poslední díl Eragona, takže jsem se k hledání pokračování dostal až teď. Jsem u této kapitoly a zatím se mi to líbí. Píšeš (omlouvám se za tykání, ale příjde mi to tady vhodnější) příjemným stylem a postavy se podle mě zatím opravdu chovají tak, jak by měli (I když si myslím, že Murtaghovi by návrat k Eragonovi měl trvat o pár let déle, ale celkem rozumím tomu, žes je chtěl spojit dřív).

Tady u této kapitoly mě ale zarazila jedna věc, tak doufám, že ti moje "kritika" nebude vadit. Jde mi o to, že si Eragon s lidmi kmene rozumí. Tedy přesněji, podle závěru jsem vytušil, že tento kmen bude mít v historii něco společného s obyvateli Alagaësie, takže tím by se dal vysvětlit stejný jazyk. Spíš mi jde o to, že to Eragonovi vůbec nepřijde zvláštní. Podle mě by si toho on i Murtagh okamžitě všimli.

Jinak díky za psaní, budu číst dál a těším se, co Eragona ještě čeká.

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 26. 6. 2012 16:16)

kajulinku dočkáš se, neboj. Vlastně už v příštích pár kapitolách se postupně začne vyjasňovat, kdo asi bude novým nepřítelem Alagaësie :)

Názor podřadného čtenáře... :)

(kajulinek.s, 23. 6. 2012 19:30)

Kritiku? Tak jo! Vlastně ne, žádná mě nenapadá... :)) Píšeš vážně dobře. Příběhy se mi líbí, dobře se čtou a já už vždycky vyhlížím novou kapitolu. Akorát... možná už by to chtělo i nějakou negativnější kapitolku, nastrčit nějakého záporáka, padoucha. Je sice bezva, jak se jim teď daří na co šáhnou, ale všechno přece nemusí být jenom super. (jenom můj názor)
Ale jinak samozřejmě držím palce do budoucna... ;)

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 10. 6. 2012 15:41)

Janno díky. Ale kritiku si pro sebe nenechávej, aspoň budu vědět v čem se zlepšit ;)

Názor dračí jezdkyně

(Janna, 10. 6. 2012 13:26)

Velice zajmavá kapitola. Nikdy nedokážu dopředu odhadnout, co a jak bude. Máš docela originální nápady. Už se samozřejmě těším na další kapitolu a doufám, že bude stejně zajmavá jako tato. Takže palec nahoru a šup sem s další kapitolou :D. Kritiku si pro tentokrát nechám pro sebe. :)

7.kapitola

(Lucie Murtagh, 10. 6. 2012 11:30)

Suprově se to čte :))) Chválím

7. kapitola

(Lucka Murtagh, 9. 6. 2012 17:57)

Tak tohle je moc pěkná kapitola. Je to hezky napsáno, ají jsem se u toho zasmála, a skutečně to směřuje odněkud někam, má to jasnou linii. Chválím, Argetlame, a Krakena samozřejmě také. :-)

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 9. 6. 2012 12:20)

Tak, a je to tady! Přeji příjemné čtení a doufám, že se kapitola bude líbit.

Prozradím vám, že v dalších kapitolách se dovíte něco o minulosti elfů, tak i o trpaslíčích bozích.....

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA