Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. Nový vládce města

31. 7. 2012

9. kapitola


    Mladý lord Caren Risthart, budoucí vládce Teirmu, seděl v čele dlouhého stolu v zasedací místnosti rady města.  Ještě přednedávnem tu sedával jeho zákeřně Triannou zavražděný milovaný otec. Po stranách sedělo všech jedenáct radních, kteří právě probírali podrobnosti jeho korunovace. Obvykle tvořilo radu dvanáct radních, ale zatím se nedostali k jejímu doplnění o člena, který usedne na židli uprázdněnou právě Carenem. Za několik dní měli velcí králové Alagaësie uznat jeho následnictví a on se nemohl ubránit sžíravým obavám a pochybnostem o svých schopnostech vládnout. Jeho otec byl rázný a autoritativní muž, který se nebál riskovat, aby uhájil samostatnost města a zajistil mu také bohatství.
   Ale za jakou cenu… Je vůbec něco takového správné?... Spojit se s takovými… jak je charakterizovat?... Nelpí nakonec na bohatství města krev?..., vířilo mladíkovi hlavou.
   Podvědomě obrátil hlavu vlevo, kde po jeho boku seděl Theor, který dělal zástupce již jeho otci. Levák Caren si oproti tradici vynutil pro svého zástupce místo po levici. Vnímal to tak jako přirozenější, přestože ostatní radní reptali. Byl to také jediný ústupek, který se mu zatím od nich podařilo získat…
   Přijede i samotná královna Nasuada, moudrá, energická, schopná a krásná…Jak před ní obstojím?, utápěl se dál v obavách Caren. Nasuadu odjakživa velmi obdivoval a teď se také velmi obával, že by při své inteligenci mohla začít tušit, když ne přímo odhalit zdroj velikých příjmů městské pokladny. Z přemýšlení jej vytrhlo až nápadné ticho, které se rozhostilo v místnosti. Zvedl oči od stolní desky, aby zjistil, že na něj všichni upírají tázavé pohledy. Z rozpaků, do nichž upadl, jej vysvobodil až Theor, který se k němu naklonil a šeptem, aby ostatní neslyšeli, mu řekl:
   „Ehm, lorde, zřejmě jste se přeslechl. Rada by ráda věděla, jestli dodržíte zvyk a provedete při svém nástupu na trůn nějakou změnu zásadního významu pro město, jak se již stalo tradicí u vašich předků.“
   „Och, jistěže ano. I já se přidržím zvyklostí a nebudu výjimkou!“
   U stolu povstala radní – štíhlá pohledná žena středního věku s blond vlasy. Caren ji podezříval, že si své místo v radě vysloužila tím, že se po matčině smrti stala otcovou milenkou.
   „Mohli bychom vědět, jakou změnu zamýšlíte provést, pane?“
   Otázka Carena zaskočila, takže nakonec ze sebe popravdě se sklopeným zrakem vysoukal:
   „Nemohli, já sám jsem o tom zatím nepřemýšlel.  Ale ujišťuji vás, že nebude problém něco užitečného vymyslet!“ dodal ještě, aby si alespoň částečně zachránil reputaci.
   „Můj pane, potom nám dovolte, abychom Vám byli nápomocni. Jistě nepohrdnete názorem a pomocí této rady, stejně jako váš otec, který nás vždy velmi ctil?!“
   Můj otec, pche, ten nedal na ničí rady! Neposlechl ani mě, svého vlastního syna! Nebo ne vlastního? Podobám se mu tak málo, ačkoli bych to nyní moc potřeboval. Ach, otče, odešel jsi mi příliš brzy…
   Nakonec se Caren rozhodl pro diplomatickou odpověď:
   „Jistěže ne. Bude mi ctí, že mi tato rada bude nápomocna v mé nelehké úloze při náročném spravování městských záležitostí.“
   Jsem zvědav, vy supi, s jakou vychytralostí přijdete, abyste z toho vytěžili co nejvíc. A pak se uvidí, pomyslel si při tom pro sebe.
   K tomu již nikdo neměl co dodat, ani to nebylo třeba. Všichni členové rady se na sebe podívali a usmáli se. I Caren se na ně usmál, byl to naivní úsměv mladého, nezkušeného chlapce, který si neuvědomuje, že se s ním chystá skupinka lidí manipulovat…
   Další dny strávil mladý lord horečnou přípravou na očekávaný příjezd královny Nasuady a vyslanců Surdy, elfů, trpaslíků a dokonce i urgalů, kteří měli oficiálně potvrdit jeho titul a uznat i nadále nezávislost a svobodu města. Také vyslal skupinky vojáků, kteří pročesávali celý kraj a les v horečném pátrání po čarodějce Trianně, podezřelé z vraždy jeho otce. Popravdě byl z celé nadcházející ceremonie značně nervózní - hostit tolik vládců a významných lidí současně by bylo závažnou zkouškou i pro mnohem zkušenějšího muže, než jakým byl on. Ale věřil si. Vlastně mu dělalo starosti jen jediné: Jak bude působit v očích mladé královny, které si hluboce vážil a uctíval ji téměř jako bohyni. Její příjezd netrpělivě očekával, ale současně se ho poněkud děsil
   Avšak každé čekání má svůj konec. Jednoho dne na hlavní nádvoří teirmského hradu dorazil osamocený prostý dřevěný kočár bez doprovodu. Řídil jej mladý kočí oděný v zelenožluté pláštěnce, pod kterou se třpytila dokonalá kroužková zbroj pravděpodobně elfské výroby.
   Je to vůbec Nasuada? Copak by královna celé Alagaësie cestovala takhle bez ochrany? pomyslel si Caren.
   Kočí elegantně seskočil s koně, aby přidržel dveře kočáru. Způsob, jakým to udělal, byl charakteristický pro jedinou rasu – pro elfy. On totiž k tomu potřeboval jenom jeden plynulý pohyb a to by žádný člověk nedokázal. Díky tomu si mladý lord uvědomil, že královna necestuje tak úplně bez ochrany, ale se spolehlivým doprovodem. Vnější zdání prostoty mělo zjevně pouze maskovací charakter ke zmenšení rizika případného přepadení.
   Jako první vystoupila mladá prostá žena. Pravděpodobně královnina služebná. Těsně za ní pak následovala samotná Nasuada.
   Caren se celý chvěl rozrušením. Konečně tedy vidí na vlastní oči ženu, která jako jediná za sto let vedla armádu proti Království a zvítězila. Napětím skoro nedýchal.
   Nasuada byla mladá, nádherná a vznešená. Nad to ji od ostatních lidí výrazně odlišovala její tmavá pleť, která prozrazovala, že pochází z pouštního lidu. Když ji tak mladý lord pozoroval, nemohl nepřemýšlet o tom, kde se v této ženě, jež by při svém vzhledu a bystré mysli mohla oslňovat muže celé země a vybrat si mezi nimi takového, který by jí zajistil až do smrti pohodlný a blahobytný život, vzalo tolik vnitřní síly. Vládkyně Alagaësie… tady, na jeho hradě… To už však byl na cestě ze své komnaty, aby královnu přivítal, jak se na budoucího vládce Teirmu sluší.
   Po přivítání královny, nabídl budoucí vládce Teirmu jejímu veličenstvu prohlídku paláce. Nasuada to odmítla se zdvořilou výmluvou, že si potřebuje po dlouhé cestě odpočinout a trochu se vyspat.
   V průběhu dne dorazili i vyslanci urgalů, trpaslíků a elfů. Jediný, kdo dorazil dříve, než královna, byl vyslanec Surdy, který ve městě dlouhodobě pobýval, neboť Teirm měl se Surdou čilé obchodní vztahy. Jejich politické vztahy však byly velmi křehké. Obě nezávislá panství totiž soupeřila o vládu nad jižními ostrůvky, kde se dařilo ovoci a díky úrodné půdě i jiným plodinám a chovu dobytka. K tomuto sporu se zatím Nasuada osobně ani žádný z jejích vyslanců oficiálně nevyjádřili. Jak Carenův otec, tak i král Orinn ovšem ve skrytu duše královnu podezírali, že bude chtít tato území nakonec získat pro sebe. Ačkoli disponovala nejmocnější vojenskou silou ze všech tří svobodných zemí lidí, Alagaësie nebyla totiž ani zdaleka tak bohatá, jako Surda nebo Teirm, a ziskem těchto ostrovů by si velmi polepšila. Když se snesl soumrak, všichni hosté, radní, Caren a jeho sestra-dvojče Calla se sešli na slavnostní večeři, která však neprobíhala tak hladce, jak by podle obecných předpokladů měla.
   Caren totiž hned na úvod porušil veškerou dvorní etiketu tím, že Nasuadu, jako nejvýše postavenou osobu u tabule, neposadil po své pravici, jak by se podle vžité tradice slušelo, ale naopak po své levici. To se nelíbilo členům rady, kteří trvali na tom, že budou dohlížet na zasedací pořádek u slavnostní tabule.
    „To snad nemyslíte vážně,“ komentoval to jeden z nich. „Lorde, cožpak si přejete Její veličenstvo urazit?“
   Mladý lord ovšem trval na svém, ale aby docílil kompromisu, zařídil, aby se palácoví sluhové, kteří byli k dispozici Nasuadě a vyslancům, nenápadně před hosty zmínili, že budoucí vládce upřednostňuje levou paži před pravou. Po své pravici posadil svou sestru, čímž porušil další dvorní pravidla, neboť ona by se správně podle nich neměla společného jídla vůbec účastnit. Caren ovšem velmi dobře odhadoval, že ačkoli ho mnozí kvůli tomu budou dojista považovat za mladého hlupáka, zkušení diplomaté, jako například Nasuada nebo vyslanec elfů, si to vyloží jako chytrý politický tah. Tím totiž budoucí vládce Teirmu jednoznačně ukáže, že Calla je stejně důležitá, jako všichni přítomní, a že s ní počítá při budoucí správě města.
   V průběhu večere se Caren s Nasuadou pustili do hovoru, během něhož se královna lorda neustále vyptávala na jeho plány týkající se budoucí správy města a dožadovala se podrobností o všech budoucích změnách, které hodlá učinit. Nakonec si nastávající panovník uvědomil, že královna všemi svými chytře cílenými dotazy vlastně pouze prověřuje jeho vladařské schopnosti. Zřejmě to pochopila i Calla, která se zapojila do jejich rozhovoru a účinně svého bratra podpořila. Zdálo se, že sourozenci svým nekompromisním a dobře promyšleným přístupem k budoucímu vedení města Nasuadu doslova ohromili, a získali si její respekt.
   Mezitím se vyslanec Surdy snažil zapříst rozhovor s elfem sedícím proti němu. Ten mu ale odpovídal pouze velmi stručně, až to diplomat nakonec vzdal. A na konci stolu spolu velmi vášnivě diskutovali urgal s trpaslíkem. V prvních chvílích to téměř vypadalo na slovní střet, na jehož konci možná poteče krev. Oba se však nakonec uklidnili a zjevně našli společnou řeč. Hlasitě si pak totiž povídali skoro hodinu, kdy každých pár minut jeden z nich přerušil hovor burácivým smíchem provázeným hojným mlácením bušením pěstmi do stolu. Především ze strany urgala to byla těžká prověrka odolnosti teirmské řemeslné práce. V jednu chvíli se už téměř zdálo, že masivní dubový stůl pod urgalovými ranami povolí, a zřítí se zástupcům národů na klín, k čemuž naštěstí nedošlo. Ke konci hovoru k sobě urgal téměř zuřivým hmatem přitáhl pečené kuře, odtrhl mu obě stehna s výrazem, jakoby se jednalo o jeho osobního nepřítele, a střídavě je hltavě začal okusovat. Elf sedící vedle na něj vrhl znechucený pohled, ale nahlas nic neřekl. Carenovi však neušlo, že od té chvíle elf už nic nevložil do úst.
   Později toho večera se Caren chtěl po náročných rozhovorech během večeře na uvítanou poněkud rozptýlit procházkou po paláci. Po incidentu, jenž se stal osudným jeho otci, jej pro jistotu doprovázeli dva strážní. Zamířil ke svému oblíbenému balkónu v opačném křídle budovy, než ve kterém se nacházely jeho soukromé komnaty, protože z něj byl překrásný výhled na město a přístav. Zastavil se však, když právě z místa, kam mířil, zaslechl dva hlasy. První z nich zcela jistě náležel elfovi. Dalo se to naprosto jednoznačně určit podle jeho výrazné melodičnosti. Jednotlivá slova na sebe navazovala a hlasová intonace plynule stoupala a klesala, jako by se ani nejednalo o prostou řeč, ale o píseň přednášenou dokonalým hudebníkem. Hlas byl ovšem velmi výrazný, toho druhu, který člověku navždy utkví i v nejzazších koutech paměti. Druhou osobou, jež se účastnila rozhovoru, byla žena. Podle lehce autoritativního a sebejistého způsobu řeči v ní Caren okamžitě poznal Nasuadu.
   „Ráda bych, abyste mi odpověděl upřímně a jasně, Foilone!“
   Nezdálo se však, že by elf vzal Nasuadinu žádost příliš vážně.
   „Tady jsi ve víru politiky, Nasuado! Nemáš na vybranou,“ odpověděl ji bez nějaké známky úcty, kterou by bylo možno při rozhovoru s královnou od kohokoli očekávat. A nadto ještě zřejmě ne na její původní otázku, neboť královna si v odpověď hlasitě povzdechla.
   „Jen se podívej k přístavu!“ vyzval ji elf.
   Při těch slovech se Carenovi zatajil dech. Je možné, že elf odhalil jejich tajemství?
   Nasuada však mlčela, a tak si Foilon odpověděl sám:
   „Lodi! To by ovšem nebylo nic neobvyklého, kdyby ty lodi nebyly celé vyzpívané z jediného kusu dřeva. To je elfská práce!“ Nasuada se nadechovala k odpovědi, ale neznámý elf do toho vpadl další otázkou:
   „Zajdeme se tam podívat?“
   Na odpověď už ale Caren nečekal. Vyrazil k východnímu křídlu paláce, kde byly komnaty dvorního čaroděje města Teirmu. Vrazil do jeho dveří a rovnou na překvapeného muže udeřil:
   „Spoj se s čarodějem v přístavu! Hned! Nikoho kromě mě ať tam nepouští! Ani královnu Nasuadu ne!“
   Čaroděj středního věku se sice tvářil vyděšeně, ale obratem udělal, co mu lord nařídil.
   „Jdeme!“ vyštěkl Caren na svůj doprovod a vyrazil s oběma muži po bocích z paláce na západ směrem k přístavu, ukrývajícímu nejstřeženější tajemství města Teirmu a jeho vládce....
   (Později se dověděl, že Nasuada i elfský vyslanec o vstup do přístavu skutečně žádali. Hlídky jim uctivě, ale nekompromisně oznámily, že to není možné, a proto oba odešli. Caren však měl důvodné podezření, že elf jim i v tak krátké době přesto alespoň částečně stihl prozkoumat mysl.)
   Jako první, co uslyšel hned za branou přístavu, byl hlas radního Theora:
   „Chci svůj podíl!“ Mělo to zřejmě vyznít rázně a nekompromisně, ale působilo to spíše jako škemrání žebráka o pár drobných. Lorda by bylo docela zajímalo, o kolik peněz už takhle ten vydřiduch Teirmskou pokladnu připravil, ale tentokrát měl jiné starosti....
   V té chvíli si ho také všiml jeden z přístavních strážných a uklonil se mu. To upoutalo pozornost ostatních a všichni v přístavu, až na jednoho neznámého cizince se lordovi také uklonili. Caren jim rukou naznačil, aby se opět napřímili a pokračovali ve své práci.
   „Vidím, že vše probíhá, jak má,“ pronesl vládce města chladně k cizinci.
   „To vskutku ano, můj pane. Je mi velmi líto vašeho otce. Slyšel jsem o té zákeřné vraždě.“ pronesl lítostivě.
   Z na první pohled lidsky vypadající tváře té zrůdy - temného elfa - však nevyzařoval žádný smutek ani lítost. Bylo mu naprosto lhostejné, zda bude spolupracovat s otcem, synem nebo kýmkoli jiným, disponujícím patřičnou mocí.
   „Překvapuje mě, že jste se sem přišel podívat osobně, lorde Ristharte,“ pronesl temný elf. „Vyskytly se snad nějaké problémy?“
   Caren ihned poznal, že nemá smysl zapírat. Temný elf, ačkoli se pohyboval jen v přístavu, věděl díky svým spolehlivým informátorům velmi dobře, co se ve městě děje.
   „Bohužel ano. Vyslanec elfů z Du Weldenvarden má jisté podezření, kvůli konstrukci vaší lodi.“
   „Potom mi dovolte, abych ho zabil. Nic mě nepotěší víc, než udělat službu Teirmu a zbavit sebe i město toho obtížného zdegenerovaného hmyzu!“
   „Ještě nenadešel čas. Brzy však dostanete možnost zabít každého elfa v Alagaësii! To vám slibuji! Ale dnes ještě ne!“
   Na okamžik se přes tvář temného elfa přehnal hněvivý výraz. Ovšem během vteřiny se cizinec uklidnil a uklonil. Poslední, co si z jeho tváře Caren zapamatoval, než se otočil a vydal zpět, byl krutý úsměv nelítostného vraha, prahnoucího po krvi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

uvaha

(kik, 1. 9. 2012 17:26)

no kdy bude dalši jeto zajmava povidka

Argetlam Královrah

(Argetlam Královrah, 31. 7. 2012 22:28)

Díky :) také doufám.

Devátá kapitola

(Lucka Murtagh, 31. 7. 2012 21:11)

Tohle bylo velmi pěkné počtení a myslím, že to stálo za to čekání, i když doufám, milý Argetlame, že už nás nikdy tak dlouho čekat nenecháš... :-)